Friday, December 19, 2008
Temné Solsticie 2008
Mínus šesté Solsticie se budou již tradičně (podruhé) konat tuto neděli 21. 12. ve 14:30 v informačním centru Špička na Vyšehradě. Je to ulice v Pevnosti, č.p. by mělo být 9. a když jdete od metra Vyšehrad tak je to zhruba mezi Táborskou branou a Jedličkovým ústavem, ovšem na druhé straně než je ústav. Špička ostatně taky původně byla brána a v jejích zbytcích se nachází zmíněné informační centrum. Pro jistotu ještě přikládám obrázek.
Tuesday, October 28, 2008
Fenomén nízkých přeletů...
Celý svět posmutněl z toho, že proroctví Blossom Goodchildové se nevyplnilo a píárčíci z tzv. Galaktické federace se nám nevokázali. Málokdo si ale uvědomil, že to ještě neznamená, že nepřiletěli. Přesněji, že nepřiletěli blíže, protože na orbitě Jupitera kotví buď P'taahova nebo Aštarova flotila stále. Děje které se v té době odehrávaly ovšem nasvědčují přítomnosti Vesmírných lidí velmi blízké, ať už to byl sraz Ještírků v úterý 14. ho ve Styxu, nebo představení "357:Kamarádi na orbitě" od souboru Misionáři hned následujícího dne. Hra je to velmi nápaditá, a je velmi volně inspirovaná mytologií Ivo A. Bendy, jinak než volně ani být nemůže, protože koneckonců Bendova mytologie sama je taky pěkně volná.
V tuto chvíli se ale ještě raději vyhnu nějakým interpretacím, které si musím líp rozmyslet, aby v nich nebylo příliš "spoilerů" tedy prozrazování děje. Zatím pouze řeknu tolik, že hru rozhodně stojí za to vidět jak pro námět a zpracování, tak kvůli hereckým výkonům a to obzvláště v případě velmi civilně pojatého Aštara, vilně pojaté Satan i éterické a přesto pudově živočišné Ježíš. Hra má i překvapivou pointu, na níž je nejpřekvapivější to, že je vlastně logickým vyústěním všeho o čem je ve hře řeč. Nejpřesvědčivější je pak završený gestalt vesmírného slizu, pravá katarze celého kusu, která pak již logicky ústí do hravého, lehce erotizujícího finále.
Ještě jednou důrazně doporučuji tuto hru vidět a až zas někde k vidění bude, tak tady dám vědět.
V tuto chvíli se ale ještě raději vyhnu nějakým interpretacím, které si musím líp rozmyslet, aby v nich nebylo příliš "spoilerů" tedy prozrazování děje. Zatím pouze řeknu tolik, že hru rozhodně stojí za to vidět jak pro námět a zpracování, tak kvůli hereckým výkonům a to obzvláště v případě velmi civilně pojatého Aštara, vilně pojaté Satan i éterické a přesto pudově živočišné Ježíš. Hra má i překvapivou pointu, na níž je nejpřekvapivější to, že je vlastně logickým vyústěním všeho o čem je ve hře řeč. Nejpřesvědčivější je pak završený gestalt vesmírného slizu, pravá katarze celého kusu, která pak již logicky ústí do hravého, lehce erotizujícího finále.
Ještě jednou důrazně doporučuji tuto hru vidět a až zas někde k vidění bude, tak tady dám vědět.
Tuesday, October 7, 2008
Camino Loco - 1 - Na konec světa
Je to hrozný, kolik už tady toho dlužím a co jsem všechno nasliboval, ale nejvíc ze všeho jsem ze všech stran urgován o report z výpravy do Santiaga de Compostela. Bude to poněkud zkratkovité a hlavně o fotkách, abych zbytečně nezdržoval. Fotky ovšem začínají být zajímavé až na jihu Francie, takže ve zkratce, jak jsem se tam dostal.
Na Barandově mám oblíbené místo na stopa hned za křižovatkou, je tam zrušená autobusová zastávka, takže ideální místo na zastavení. Řidič kamionu mi ovšem signalizuje, že mám běžet na OMV, že mě naloží tam. Naštěstí nežertoval. Jede někam poblíž Plzně, takže vystupuju na pumpě u Rokycan. Než se rozkoukám, tak mi dohodí kolegu, s nímž jedu až na Rozvadov.
Tam zjišťuju, že jsem udělal totální botu, protože na tam prostě nejde stopovat. Vracím se pěšky na poslední benzínku a tam, na to že je tma, poměrně rychle chytám další stop, pán s dodávkou, který mě dovezl až na benzínku u Heilbronu.
Tam druhý den půl dne vykysnu, protože se ptám, kdo jede do Francie, což je ještě maličko brzy. Poté se tam zčista jasna zjeví dva belgičtí stopaři, jeden z nich mě požádá o toaleťák, já mám jen kapesníčky a on si vezme jen jeden a vzdálí se. Mezitím mi jeho kolega poradí, že bych se měl podívat do mapy, která tam opodál stojí a najít si nějaké vhodné místo v německu, pak hbitě sežene stopa, kterým rychle opouštějí stanici, protože tomu prvnímu je v patách hajzlbába, co ho načapala v křoví. Začínám se ptát místo Francie na Saarbrücken a odjíždím během pěti minut.
V Saarbrückenu přespím v parku a druhý den chytám stopa rovnou do Paříže. Trochu se tam projdu a pak vyrážím vlakem do Etampes. Další den jsem jel po cestě přes Orleans, Vierzon, Chateauroux do Limoges, kde mě v podvečer naložila milá dáma s Twingem, která chce abych pořád něco vyprávěl, protože má za sebou dlouhou cestu a nechce usnout. Tak jsem vyprávěl o svých předchozích výletech, hlavně o stopu v USA, a nějak jsme si sedli do noty, takže když potom telefonuje s přáteli za nimiž jede, tak mi tam vyjedná nocleh. Za vzpomínku stojí, že během toho telefonátu vzala jeden kruhový objezd pětkrát dokolečka.
Takže jsem kousek před Perigeux strávil příjemný večer s jejími přáteli. Dva pánové a dvě dámy, všichni čtyři středoškolští učitelé matematiky, tři z nich ovšem již ve výslužbě, trávící společnou dovolenou na Francouzském venkově. Ráno mi nabídli, jestli se nechci pár dní zdržet. Protože jsem předchozího dne chvilku před cílem zahlédl zajímavý hrad a taky proto, že je to fajn parta a čas mě ještě netlačil, tak jsem se rozhodl jeden den zůstat, s tím, že bych se vypravil ten kousek zpátky a večer dorazil. Nakonec jsme se domluvili, že se půjdu podívat na jeden hrad, co je o něco blíž, oni počkají ještě na jednu kamarádku, pak mě vyzvednou a pojedeme společně na ten, co jsme míjeli den předtím.
Tak jsem se vydal pěšky směrem na Hautefort, abych měl nějakou rozcvičku na to šlapání do Santiaga. Cesta byla celkem hezká, ale do Hautefortu jsem dorazil tak pozdě, že jsem si ho jen prohlédl z venku a už jsem musel na místo srazu.
Pak jsem společně jeli na ten druhý hrad, který se jmenuje Exicideuil a ještě jsme trochu pocourali v jeho okolí, takže jsem měl za ten den chození docela dost.
Večer jsme si udělali docela zajímavé barbecue, s klobásami, které se místo s chlebem podávaly s crepem, což je taková tenoučká slaná palačinka, která se pomazala hořčicí a do ní se ta klobása zabalila. Další den jsem vyrazil dál, minul Perigeux, které údajně má být velice zajímavé, ale starší maželé, co mě tam vezli, mi nabídli, že mě hodí na výpadovku a já přeci jen chtěl zase trochu dohnat čas. Zastavil jsem se tedy až v Bergeracu a u sochy Cyrana vám vyfotil kousek města z jejího pohledu.
Z Bergeracu jsem pokračoval na Marmande a Mont Marsan, za nímž jsem nocoval opět pod širákem a další den jsem kolem poledního byl v Orthezu. Tam jsem poprvé padnul na značku pouti do Santiaga. Orthez je na Route de Vezelay, kterou jsem vlastně nevědomky sledoval už od Limoges, ale nohu jsem na ní položil až tady.
Proto jsem se taky po obídku a chvíli očumování u řeky rozhodl, že když už jsem tedy přímo na "Camino" tak se po něm kousek projdu, přestože původně jsem chtěl s chozením začít nejdřív v Saint Jean Pied de Port. Ale tohle místo mi pro začátek "skutečné pouti" přišlo jako celkem vhodný.
Koneckonců odtamtud taky mám první razítko, byť jen v konverzační příručce španělštiny, poněvač jsem se tam ještě nějak nerozhoupal pořídit si kredenciál. No a takhle vypadal můj první kousek "Camino".
Bylo to docela příjemné a když jsem toho měl už dost, tak jsem zamával akorát, když jel kolem majitel hotelu "du Vieux Pont" v městečku Sauvetere de Béarn, který byl v té době zrovna v rekonstrukci, takže mi tam nabídl přespání v jednom z pokojů. Předtím jsem si ovšem ještě zaplaval v řece Gavě, kolem toho mostu.
Následujícího dne krátce po poledni jsem byl už v Saint Jean Pied de Port, městečku odkud vyrážejí poutníci, kteří mají na cestu vyhrazený zhruba měsíc. Je tam úřad pro poutníky, kde se dá pořídit kredenciál, ale já jsem se nějak zasekl, když jsem se dozvěděl, že už nikde po cestě nejsou žádný ubytovny zadarmo, a v Saint Jean to vypadalo tak, že i ty neoficiální byly kolem 10E. Navíc už jsem v konverzační příručce měl dvě razítka, tak jsem si řekl, že je budu dál sbírat tam. Ona ta příručka je ještě předrevoluční a razítka z pouti do Santiaga mezi frázemi o budování socialismu na Kubě mi připadla docela vtipná. Ale zas moc žvaním a zapomínám na fotky.
Říčka která protéká Saint Jean je o poznání studenější, ale ustál jsem to. Protože jsem si nechal v úřadu pro poutníky bágl a v něm tabák, tak jsem se vydal osockovat dámu, co tam pokuřovala na dece opodál. Byla tam ještě s partnerem a vyklubali se z nich staří hipíci, takže jsem svorně zdrbli rusáky i amiky. Pak jsem si vyzvedl batoh a protože se nebe nehezky kabonilo upíchnul jsem se pro tu noc v herberku a vydal se sesbírat fusekle, které jsem předtím v domění, že budu spát zase podširákem, ručně vypral v přilehlém kempu a rozvěsil tamtéž, ještě předtím než jsem se šel koupat. No a v kempu jsme padl na tu dvojku dobrých hipíků, co jsem potkal u řeky, ještě s jedním kamarádem. Nabídli mi vinikající víno a když jsem chtěl dát do placu camembert který jsem předtím koupil v supermarketu, tak se jen shovívavě pousmáli a ten dobrý gentleman se dotázal, zda mám rád opravdu zralé sýry. Po mém přitakání vybalil cosi, z čeho nejprve musel okrájet asi půlcentimetrovou vrstvu multietnické kultury, ovšem ten vnitřek, to bylo něco, co jsem ještě do té doby neochutnal. K dovršení mého štěstí ještě padla nabídka, že by se ta partička následujícího dne vypravila do Pamplony a vzali mě sebou. Domluvili jsme se na desátou, takže jsem do postele moc nespěchal. Prádlo bylo ještě mokré, takže jsem se vrátil do herberku, tak poklábosil s německými poutníky a pak jsem se vydal ještě jednou to kempu ty fusekle konečně sebrat. Bylo to tak akorát, protože po cestě zpět už začínalo krápat a v noci se strhl dost děsný liják.
Ráno bylo děsivé.
Pravidelnost kokrhání ve mě budila pocit, že to snad je ze záznamu, ale když jsem pak vylezl na zahrádku zjistil jsem, že pachatel byl až moc živý. Tou dobou jsem už byl v herberku sám, poutníci už dávno byli na cestě.
Noční liják byl skutečně vydatný a bohužel vyplavil mým novým přátelům stan, takže místo do Pamplony museli jet do čistírny sušit svršky. Vydal jsem se tedy na cestu sám a kombinací stopu a pochodu jsem byl záhy na hranici provincie Navarské, kterou jsem překročil "a pie".
Krátce po poledni jsem byl v Rocesvales, cíli pěší etapy a k mému překvapení pěší poutníci, kteří šli horskou cestou s podstatně větším převýšením, než měla silnice, už tam byli také. Na rozdíl od nich jsem ale já musel vyrazit dál, protože jsem neměl na věc zdaleka tolik času a do Santiaga bylo ještě daleko.
Ještě večer jsem byl v Pamploně, kde jsem zjistil, že varování jehož se mi dostalo v úřadu pro poutníky v Saint Jean, že ve Španělsku bude kredenciál nezbytný pro ubytování, nebylo plané. Po marném hledání nějakého jiného než oficiálního herberku jsem rezignoval, a zjistil, že kredenciál, takové malé leporelo, kam správně patří ta razítka, stojí pouhé euro a ubytování v Pamploně dalších šest. A herberk je tam úžasný, je to taková dřevěná dvoupatrová vestavba uvnitř prastarého kostela. A počet vandrovníků si samozřejmě musíte vynásobit dvěma. Bohužel tam bylo příliš tma na focení, takže se tam budete muset vypravit sami. Já tady z Pamplony ukážu pouze kus jakéhosi pokusu o moderní sakrální architekturu, kterou jsem vyfotil v rámci dokumentace zločinů proti dobrému vkusu.
V Pamploně nicméně už bylo jasné, že ujít nějaký podstatnější kus camino po svých stejně nepřipadá v úvahu a navíc se mi zoufale stýskalo po moři, které jsem neviděl už tři roky, takže jsem vyrazil směrem na San Sebastian. Stopování u nesmírně frekventovaného nájezdu na dálnici trvalo asi dvě hodiny a pak mě vzal chlapík co mě zavezl do místa, kde na dálnici vjíždělo asi tak jedno auto za pět minut. Vzalo mě třetí. Byl to pár mladých Basků, kteří jeli poměrně velký kus cesty, co jsem potřeboval, ale v půlce se potřebovali zastavit u rodičů slečny, takže mě vysadili v malebném a echt baskitském městečku, kde separatistické transparenty visely i na radnici. A ta zeď hned vedle radnice slouží ke hraní peloty a i v současnosti se tam pořádají tradiční turnaje.
V městečku jménem Leitza jsem měl asi hodinku na rozhlídnutí, pak mě Baskové opět naložili a dovezli až do městečka Vilabona, kde mi doporučili sednout na vlak a do San Sebastianu už dojet vlakem, což by bylo docela rozumné, ale já měl chuť trochu pocourat, takže jsem pustil z hlavy San Sebastian, které jsem v tu chvíli už taky měl opačným směrem než Santiago a vyrazil po malé silničce rovnou k moři.
Tam jsem se chtěl napojit na další možnou cestu do Santiaga, zvanou "Camino norte" nebo taky "Camino da costa". A chvíli před tím, než jsem překročil poslední hřeben, který mě dělil od moře, koukám, že už na ní jsem.
Záhy jsem z ní ale zase sešel, protože jsem se chtěl držet silnice, kvůli možnosti, že by mě někdo svezl, a vydal se směrem rovnou k moři. Tak jsem dorazil do Aia, které na téhle fotce vypadá, jako že už je to u moře, ale ve skutečnosti je to ještě pěkný kousek.
Naštěstí hned za Aia jsem chytil stopa do Zarautzu. Chlapík, když zjistil, že putuji do Santiaga, tak mě vysadil v místě, kde z města vychází "camino", a mám pocit, že proto, abych nepropadl pokušení pokračovat v cestě stopem a ťapal jako každý pořádný "peregrino". Já měl ještě pořád dost sil, takže jsem si řekl, že si teda kousek ještě dám, když už mě teda takhle nasměroval. Ostatně procházka podél moře bylo to, proč jsem tady, žejo. A tak jsem vyrazil.
Cesta vedla do kopce...
...a ještě do kopce...
...a ještě...
...a pořád do kopce...
...a víno ještě bylo nezralé a navíc čerstvě práškované.
Ovšem nahoře byl výhled který stál za to.
Za něco úplně jiného ovšem stálo značení, kvůli kterému jsem nenašel odbočku k nějaké kapli, co tam měla být po cestě. Naštěstí sakrálních staveb jsem tou dobou už byl docela nabažen, takže jsem toho ani moc nelitoval. Koneckocnů nechtěl jsem riskovat, že dorazím ke katedrále v Santiagu ve stavu, kdy už jich budu mít úplně plný zuby a bude mi z nich na blití. Takže jsem se spokojil s tím, že jsem si prohlédl kousek zajímavé moderní architektury a na noc si ustlal u hřbitova v městečku Getaria, které vidíte v pozadí snímku.
V Getarii je zajímavé, že tam od kostela na hřbitov mají eskalátor, on tam teda nejspíš je proto, že v tom svahu jsou nalevo od něj nové obytné domy, ale leží zároveň na přímé spojnici těchto dvou míst. V kostele se zrovna konal nějaký pohřeb byť fotografie smutečních hostů na eskalátoru by byla zajímavá kuriozita, tak mi to nějak nekonvenovalo s mým zvykem nesrat se cizím lidem do jejich soukromí a frčel jsem dál.
Bral jsem to po silnici podél moře, zatímco camino vedlo někde po kopečkách, takže jsem sice zase přišel o nějakou tu kapli na místě bývalé poustevny, ale za to jsem si vyfotil tyhle schody do moře.
Místem, které jsem na pobřeží měl jako jediné naplánované, byla pláž v Zumaia, kterou jsem viděl na fotce v jednom katalogu co jsem našel v turistickém ofisu ještě ve Francii a dost mě nadchla ve smyslu "to musím vidět". Proto mě zarazilo, když jsem do Zumaiia dorazil a uviděl pláž naprosto standardní.
Standardní, nicméně velice příjemná, takže jsem se tam placatil celé dopoledne, takže do města samotného jsem dorazil tradičně v době siesty a tak jsem se rozhodl, rozhlídnout se kolem a na druhé straně jsem padnul na cestičku, která vedla na tohle místo.
No a pak jsem se tam ještě vyšplhal na takový kopeček a odtamtud konečně uviděl tu pláž z toho prospektu.
Už z dálky bylo vidět, že je natřískaná lidma takže jsem ani nešel blíž a poté co jsem se dozásobil potravinami vyrazil jsem na další cestu. Chtěl jsem sice do Bilbaa, ale když mě naložil kluk co jel podél pobřeží, tak jsem se rozhodl jet s ním kam až to půjde, protože na té cestě ležela Gernika, kam jsem se chtěl případně taky podívat. Noc mě zastihla na cestě a z místa kde jsem nocoval pod širákem mě tentokrát vyhnal déšť někdy ve tři v noci. Tak jsem se sbalil a šlapal až k domku u cesty, kde byl jakýs takýs přístřešek a tam jsem v sedě ještě trochu klimbal. Ráno mě tam objevila paní co tam bydlela, nabídla mi kafe a pak mě svezla kus cesty, protože jela do práce mým směrem. Odtamtud už to bylo jedním stopem do Gerniky.
Ty budovy co vidíte v popředí jsou postavené až po válce, kostel je jedna z mála budov, které se v Gernice zachovaly. Z Gerniky jsem chytil stopa do Amorebiety a dostalo se mi doporučení pokračovat autobusem. Pán mě dokonce vysadil na zastávce a chtěl mi vnutit lístek, což jsem se nedal, tak slabě jsem na tom zase nebyl - lístek stál něco málo přes euro. Ten autobus se mi nicméně hodil, protože do Bilbaa už to jinak bylo po dálnici a to je vždycky děsnej voser. A já chtěl stíhat Guggenheimovo muzeum.
Budova sama mě nadchla, expozice už míň, ale teď zpětně si uvědomuju, že jsem se tam vlastně dozvěděl spousta věcí. Je tam totiž stálá expozice surrealismu, kde mi přišlo děsně rušivé, že tam byly exponáty jako šaty a jiné designové záležitosti a teď si vlastně uvědomuju, že to vůbec není k zahození vědět, jak silně surrealismus ve své době přesahoval oblast výtvarného umění. Akutně se mi ale nejvíc líbila výstava Juana Muňoze, kde jsem nicméně nefotil, páč se to nesmělo a navíc jsem předpokládal, že najdu odkaz na lepší fotky než bych pořídil sám. Když jsem teď trochu brouzdal na těch stránkám, tak jsem si vzpomněl, že ten Serra taky nebyl špatnej, jen to bylo pro mě trochu nezvyklý, že v uměleckém muzeu člověk padne na obrovské pokroucené pláty železa, mezi kterými prochází a kouká jak to vypadá, když stěny mezi kterými jde se dole kroutí jedním směrem a nahoře druhým. No odkaz tu máte, tak si to když tak prozkoumejte.
V Bilbao jsem nakonec nocoval v hostelu YHA za 18euro, takže spolu se vstupným do muzea to byl zatím můj nejdražší den za celou cestu. Druhý den jsem vyrazil směrem na Santander a nejdřív jsem se zasekl na místě, které vypadalo jako výpadovka, ale když jsem to tam po třech hodinách vzdal a sednul na autobus, že trochu popojedu, tak jsem zjistil, že za tím místem bylo ještě mraky různých předměstí. Jakmile jsem se dostal ven tak to celkem šlo, a ještě večer jsem byl v Santanderu. Chlapík co mě vezl mě navíc vysadil celkem blízko u herberku, který byl za pohodových 6 euro a velice mě potěšilo, že nikdo neřešil, že mám v kredenciálu akorát razítko z Pamplony. Santander je celkem výstavní město, ale jediný, co se mi tam podařilo kloudně nafotit, je tenhle starý jeřáb. Přišel mi ale trochu symbolický, protože předpokládám, že většina bohatství města asi bude mít původ v námořní dopravě a obchodu.
V Santanderu jsem to nenechal náhodě a v městské knihovně jsem si nastudoval satelitní mapu na google maps a našel ideální nájezd na dálnici, k němuž jela MHD. Kluk co mě vzal jako třetí mě tradičně vysadil u nádraží a doporučil mi podívat se do Aviles. Já jsem ale nejdřív zajel do Gijonu a v rychlosti se tam porozhlédl.
Pak jsem zase vlakem dojel do Aviles, kde jsem nejdřív chvilku poseděl u starého kostela a pak se vydal dál do centra.
V cenru se konal jakýsi historický jarmark.
a byl tam docela fajn herberk za rekordní cenu 3 euro a naštestí opět bez průtahů s kredenciálem.
Další den byl trochu problém chytnout se na výpadovce, a pěknej kousek jsem ušel, ale alespoň jsem nemusel mít špatný svědomí, že chrápu v herberkách určenejch primárně pro pěší. Koneckonců stopař se naťape dost a dost, aby mohl být považován za poutníka, obzvláště ve srovnání s lidma co někam doletěj letadlem, aby odtamtud mohli jít pěšky někam, kam to v mnoha případech měli tím letadlem blíž. Večer jsem dorazil do Lugo, s historickým centrem obehnaným souvislými hradbami.
Herberk opět bez problémů, opět za tři euro...jo zapoměl jsem zmínit, že to už se vlastně nacházíme na další trase, která je takovou zkratkou z Camino norte a jmenuje se Camino primitivo. Následující den jsem si po ránu schválně prošel kus pěší trasy, částečně proto, že jsem na ní náhodně padnul, a pak taky proto, že v turistickým oficu, kde jsem doufal ukořistit mapu Galicie otvírali až v deset, tudíž jsem mapu neměl. Večer předtím mi tam baba pintlich v pět zavřela před nosem, přitom by jí to stálo deset vteřin mi ten kus papíru podat. Takže jsem se raději vydal po značce s tím, že až padnu na silnici, tak na ní padnu. Padnul jsem na ní asi po pěti kilometrech docela příjemné cesty a pak už jsem se docela rychle dostal do Santiaga, kde jsem byl asi kolem druhé odpoledne.
Poté, co jsem si prolezl katedrálu a dokonce vystál frontu na to, abych se mohl podívat na údajného Sv. Jakuba i zezadu, chvilku pocoural po městě a poseděl na náměstí, mě najednou chytly roupy a pocit, že "už jsem to viděl" a je čas zkusit, jestli ještě stihnu západ slunce u moře. To se mi sice povedlo, jenže sluníčko bylo za mrakama a západ slunce nebyl úplně takový, jak jsem čekal. Přitom ještě v Santiagu nebylo po nějakých mracích ani vidu. Jelikož to vypadalo na pěkný slejvák, tak jsem se rozhodl vyhledat herberk. Místní auberge byla honosná moderní stavba a místní správce mě odmítl ubytovat s tím, že tam můžou nocovat jenom ti, co mají razítko s předchozí štace ve Fistere...jo abych nezapoměl, jel jsem podle toho jak jsem chytil stopa, takže jsem nekončil ve Fistere, nýbrž v Muxia. Později jsem se dozvěděl, že to beztak bývalo původní místo, kde pouť končila a navíc místo významné už v dobách předkřesťanských (aby ne když odtamtud jezdil ferry na Atlantidu, ale to už je jiný příběh), na památku čehož je tam nyní instalován ten menhir. Řekl jsem chlápkovi že je pěknej byrokrat a na radu jedné poutnice šel shánět ubytování po barech. Nakonec jsem přespal v jakémsi penzionu. Sice to stálo dvacku, ale slejvák který se přihnal, mě utvrdil, že to byly dobře investované peníze. Další den ráno jsem se vypravil k Sanctuario da Barca, abych se rozloučil s Atlantikem před cestou zpátky.
Na Barandově mám oblíbené místo na stopa hned za křižovatkou, je tam zrušená autobusová zastávka, takže ideální místo na zastavení. Řidič kamionu mi ovšem signalizuje, že mám běžet na OMV, že mě naloží tam. Naštěstí nežertoval. Jede někam poblíž Plzně, takže vystupuju na pumpě u Rokycan. Než se rozkoukám, tak mi dohodí kolegu, s nímž jedu až na Rozvadov.
Tam zjišťuju, že jsem udělal totální botu, protože na tam prostě nejde stopovat. Vracím se pěšky na poslední benzínku a tam, na to že je tma, poměrně rychle chytám další stop, pán s dodávkou, který mě dovezl až na benzínku u Heilbronu.
Tam druhý den půl dne vykysnu, protože se ptám, kdo jede do Francie, což je ještě maličko brzy. Poté se tam zčista jasna zjeví dva belgičtí stopaři, jeden z nich mě požádá o toaleťák, já mám jen kapesníčky a on si vezme jen jeden a vzdálí se. Mezitím mi jeho kolega poradí, že bych se měl podívat do mapy, která tam opodál stojí a najít si nějaké vhodné místo v německu, pak hbitě sežene stopa, kterým rychle opouštějí stanici, protože tomu prvnímu je v patách hajzlbába, co ho načapala v křoví. Začínám se ptát místo Francie na Saarbrücken a odjíždím během pěti minut.
V Saarbrückenu přespím v parku a druhý den chytám stopa rovnou do Paříže. Trochu se tam projdu a pak vyrážím vlakem do Etampes. Další den jsem jel po cestě přes Orleans, Vierzon, Chateauroux do Limoges, kde mě v podvečer naložila milá dáma s Twingem, která chce abych pořád něco vyprávěl, protože má za sebou dlouhou cestu a nechce usnout. Tak jsem vyprávěl o svých předchozích výletech, hlavně o stopu v USA, a nějak jsme si sedli do noty, takže když potom telefonuje s přáteli za nimiž jede, tak mi tam vyjedná nocleh. Za vzpomínku stojí, že během toho telefonátu vzala jeden kruhový objezd pětkrát dokolečka.
Takže jsem kousek před Perigeux strávil příjemný večer s jejími přáteli. Dva pánové a dvě dámy, všichni čtyři středoškolští učitelé matematiky, tři z nich ovšem již ve výslužbě, trávící společnou dovolenou na Francouzském venkově. Ráno mi nabídli, jestli se nechci pár dní zdržet. Protože jsem předchozího dne chvilku před cílem zahlédl zajímavý hrad a taky proto, že je to fajn parta a čas mě ještě netlačil, tak jsem se rozhodl jeden den zůstat, s tím, že bych se vypravil ten kousek zpátky a večer dorazil. Nakonec jsme se domluvili, že se půjdu podívat na jeden hrad, co je o něco blíž, oni počkají ještě na jednu kamarádku, pak mě vyzvednou a pojedeme společně na ten, co jsme míjeli den předtím.
Tak jsem se vydal pěšky směrem na Hautefort, abych měl nějakou rozcvičku na to šlapání do Santiaga. Cesta byla celkem hezká, ale do Hautefortu jsem dorazil tak pozdě, že jsem si ho jen prohlédl z venku a už jsem musel na místo srazu.
Pak jsem společně jeli na ten druhý hrad, který se jmenuje Exicideuil a ještě jsme trochu pocourali v jeho okolí, takže jsem měl za ten den chození docela dost.
Večer jsme si udělali docela zajímavé barbecue, s klobásami, které se místo s chlebem podávaly s crepem, což je taková tenoučká slaná palačinka, která se pomazala hořčicí a do ní se ta klobása zabalila. Další den jsem vyrazil dál, minul Perigeux, které údajně má být velice zajímavé, ale starší maželé, co mě tam vezli, mi nabídli, že mě hodí na výpadovku a já přeci jen chtěl zase trochu dohnat čas. Zastavil jsem se tedy až v Bergeracu a u sochy Cyrana vám vyfotil kousek města z jejího pohledu.
Z Bergeracu jsem pokračoval na Marmande a Mont Marsan, za nímž jsem nocoval opět pod širákem a další den jsem kolem poledního byl v Orthezu. Tam jsem poprvé padnul na značku pouti do Santiaga. Orthez je na Route de Vezelay, kterou jsem vlastně nevědomky sledoval už od Limoges, ale nohu jsem na ní položil až tady.
Proto jsem se taky po obídku a chvíli očumování u řeky rozhodl, že když už jsem tedy přímo na "Camino" tak se po něm kousek projdu, přestože původně jsem chtěl s chozením začít nejdřív v Saint Jean Pied de Port. Ale tohle místo mi pro začátek "skutečné pouti" přišlo jako celkem vhodný.
Koneckonců odtamtud taky mám první razítko, byť jen v konverzační příručce španělštiny, poněvač jsem se tam ještě nějak nerozhoupal pořídit si kredenciál. No a takhle vypadal můj první kousek "Camino".
Bylo to docela příjemné a když jsem toho měl už dost, tak jsem zamával akorát, když jel kolem majitel hotelu "du Vieux Pont" v městečku Sauvetere de Béarn, který byl v té době zrovna v rekonstrukci, takže mi tam nabídl přespání v jednom z pokojů. Předtím jsem si ovšem ještě zaplaval v řece Gavě, kolem toho mostu.
Následujícího dne krátce po poledni jsem byl už v Saint Jean Pied de Port, městečku odkud vyrážejí poutníci, kteří mají na cestu vyhrazený zhruba měsíc. Je tam úřad pro poutníky, kde se dá pořídit kredenciál, ale já jsem se nějak zasekl, když jsem se dozvěděl, že už nikde po cestě nejsou žádný ubytovny zadarmo, a v Saint Jean to vypadalo tak, že i ty neoficiální byly kolem 10E. Navíc už jsem v konverzační příručce měl dvě razítka, tak jsem si řekl, že je budu dál sbírat tam. Ona ta příručka je ještě předrevoluční a razítka z pouti do Santiaga mezi frázemi o budování socialismu na Kubě mi připadla docela vtipná. Ale zas moc žvaním a zapomínám na fotky.
Říčka která protéká Saint Jean je o poznání studenější, ale ustál jsem to. Protože jsem si nechal v úřadu pro poutníky bágl a v něm tabák, tak jsem se vydal osockovat dámu, co tam pokuřovala na dece opodál. Byla tam ještě s partnerem a vyklubali se z nich staří hipíci, takže jsem svorně zdrbli rusáky i amiky. Pak jsem si vyzvedl batoh a protože se nebe nehezky kabonilo upíchnul jsem se pro tu noc v herberku a vydal se sesbírat fusekle, které jsem předtím v domění, že budu spát zase podširákem, ručně vypral v přilehlém kempu a rozvěsil tamtéž, ještě předtím než jsem se šel koupat. No a v kempu jsme padl na tu dvojku dobrých hipíků, co jsem potkal u řeky, ještě s jedním kamarádem. Nabídli mi vinikající víno a když jsem chtěl dát do placu camembert který jsem předtím koupil v supermarketu, tak se jen shovívavě pousmáli a ten dobrý gentleman se dotázal, zda mám rád opravdu zralé sýry. Po mém přitakání vybalil cosi, z čeho nejprve musel okrájet asi půlcentimetrovou vrstvu multietnické kultury, ovšem ten vnitřek, to bylo něco, co jsem ještě do té doby neochutnal. K dovršení mého štěstí ještě padla nabídka, že by se ta partička následujícího dne vypravila do Pamplony a vzali mě sebou. Domluvili jsme se na desátou, takže jsem do postele moc nespěchal. Prádlo bylo ještě mokré, takže jsem se vrátil do herberku, tak poklábosil s německými poutníky a pak jsem se vydal ještě jednou to kempu ty fusekle konečně sebrat. Bylo to tak akorát, protože po cestě zpět už začínalo krápat a v noci se strhl dost děsný liják.
Ráno bylo děsivé.
Pravidelnost kokrhání ve mě budila pocit, že to snad je ze záznamu, ale když jsem pak vylezl na zahrádku zjistil jsem, že pachatel byl až moc živý. Tou dobou jsem už byl v herberku sám, poutníci už dávno byli na cestě.
Noční liják byl skutečně vydatný a bohužel vyplavil mým novým přátelům stan, takže místo do Pamplony museli jet do čistírny sušit svršky. Vydal jsem se tedy na cestu sám a kombinací stopu a pochodu jsem byl záhy na hranici provincie Navarské, kterou jsem překročil "a pie".
Krátce po poledni jsem byl v Rocesvales, cíli pěší etapy a k mému překvapení pěší poutníci, kteří šli horskou cestou s podstatně větším převýšením, než měla silnice, už tam byli také. Na rozdíl od nich jsem ale já musel vyrazit dál, protože jsem neměl na věc zdaleka tolik času a do Santiaga bylo ještě daleko.
Ještě večer jsem byl v Pamploně, kde jsem zjistil, že varování jehož se mi dostalo v úřadu pro poutníky v Saint Jean, že ve Španělsku bude kredenciál nezbytný pro ubytování, nebylo plané. Po marném hledání nějakého jiného než oficiálního herberku jsem rezignoval, a zjistil, že kredenciál, takové malé leporelo, kam správně patří ta razítka, stojí pouhé euro a ubytování v Pamploně dalších šest. A herberk je tam úžasný, je to taková dřevěná dvoupatrová vestavba uvnitř prastarého kostela. A počet vandrovníků si samozřejmě musíte vynásobit dvěma. Bohužel tam bylo příliš tma na focení, takže se tam budete muset vypravit sami. Já tady z Pamplony ukážu pouze kus jakéhosi pokusu o moderní sakrální architekturu, kterou jsem vyfotil v rámci dokumentace zločinů proti dobrému vkusu.
V Pamploně nicméně už bylo jasné, že ujít nějaký podstatnější kus camino po svých stejně nepřipadá v úvahu a navíc se mi zoufale stýskalo po moři, které jsem neviděl už tři roky, takže jsem vyrazil směrem na San Sebastian. Stopování u nesmírně frekventovaného nájezdu na dálnici trvalo asi dvě hodiny a pak mě vzal chlapík co mě zavezl do místa, kde na dálnici vjíždělo asi tak jedno auto za pět minut. Vzalo mě třetí. Byl to pár mladých Basků, kteří jeli poměrně velký kus cesty, co jsem potřeboval, ale v půlce se potřebovali zastavit u rodičů slečny, takže mě vysadili v malebném a echt baskitském městečku, kde separatistické transparenty visely i na radnici. A ta zeď hned vedle radnice slouží ke hraní peloty a i v současnosti se tam pořádají tradiční turnaje.
V městečku jménem Leitza jsem měl asi hodinku na rozhlídnutí, pak mě Baskové opět naložili a dovezli až do městečka Vilabona, kde mi doporučili sednout na vlak a do San Sebastianu už dojet vlakem, což by bylo docela rozumné, ale já měl chuť trochu pocourat, takže jsem pustil z hlavy San Sebastian, které jsem v tu chvíli už taky měl opačným směrem než Santiago a vyrazil po malé silničce rovnou k moři.
Tam jsem se chtěl napojit na další možnou cestu do Santiaga, zvanou "Camino norte" nebo taky "Camino da costa". A chvíli před tím, než jsem překročil poslední hřeben, který mě dělil od moře, koukám, že už na ní jsem.
Záhy jsem z ní ale zase sešel, protože jsem se chtěl držet silnice, kvůli možnosti, že by mě někdo svezl, a vydal se směrem rovnou k moři. Tak jsem dorazil do Aia, které na téhle fotce vypadá, jako že už je to u moře, ale ve skutečnosti je to ještě pěkný kousek.
Naštěstí hned za Aia jsem chytil stopa do Zarautzu. Chlapík, když zjistil, že putuji do Santiaga, tak mě vysadil v místě, kde z města vychází "camino", a mám pocit, že proto, abych nepropadl pokušení pokračovat v cestě stopem a ťapal jako každý pořádný "peregrino". Já měl ještě pořád dost sil, takže jsem si řekl, že si teda kousek ještě dám, když už mě teda takhle nasměroval. Ostatně procházka podél moře bylo to, proč jsem tady, žejo. A tak jsem vyrazil.
Cesta vedla do kopce...
...a ještě do kopce...
...a ještě...
...a pořád do kopce...
...a víno ještě bylo nezralé a navíc čerstvě práškované.
Ovšem nahoře byl výhled který stál za to.
Za něco úplně jiného ovšem stálo značení, kvůli kterému jsem nenašel odbočku k nějaké kapli, co tam měla být po cestě. Naštěstí sakrálních staveb jsem tou dobou už byl docela nabažen, takže jsem toho ani moc nelitoval. Koneckocnů nechtěl jsem riskovat, že dorazím ke katedrále v Santiagu ve stavu, kdy už jich budu mít úplně plný zuby a bude mi z nich na blití. Takže jsem se spokojil s tím, že jsem si prohlédl kousek zajímavé moderní architektury a na noc si ustlal u hřbitova v městečku Getaria, které vidíte v pozadí snímku.
V Getarii je zajímavé, že tam od kostela na hřbitov mají eskalátor, on tam teda nejspíš je proto, že v tom svahu jsou nalevo od něj nové obytné domy, ale leží zároveň na přímé spojnici těchto dvou míst. V kostele se zrovna konal nějaký pohřeb byť fotografie smutečních hostů na eskalátoru by byla zajímavá kuriozita, tak mi to nějak nekonvenovalo s mým zvykem nesrat se cizím lidem do jejich soukromí a frčel jsem dál.
Bral jsem to po silnici podél moře, zatímco camino vedlo někde po kopečkách, takže jsem sice zase přišel o nějakou tu kapli na místě bývalé poustevny, ale za to jsem si vyfotil tyhle schody do moře.
Místem, které jsem na pobřeží měl jako jediné naplánované, byla pláž v Zumaia, kterou jsem viděl na fotce v jednom katalogu co jsem našel v turistickém ofisu ještě ve Francii a dost mě nadchla ve smyslu "to musím vidět". Proto mě zarazilo, když jsem do Zumaiia dorazil a uviděl pláž naprosto standardní.
Standardní, nicméně velice příjemná, takže jsem se tam placatil celé dopoledne, takže do města samotného jsem dorazil tradičně v době siesty a tak jsem se rozhodl, rozhlídnout se kolem a na druhé straně jsem padnul na cestičku, která vedla na tohle místo.
No a pak jsem se tam ještě vyšplhal na takový kopeček a odtamtud konečně uviděl tu pláž z toho prospektu.
Už z dálky bylo vidět, že je natřískaná lidma takže jsem ani nešel blíž a poté co jsem se dozásobil potravinami vyrazil jsem na další cestu. Chtěl jsem sice do Bilbaa, ale když mě naložil kluk co jel podél pobřeží, tak jsem se rozhodl jet s ním kam až to půjde, protože na té cestě ležela Gernika, kam jsem se chtěl případně taky podívat. Noc mě zastihla na cestě a z místa kde jsem nocoval pod širákem mě tentokrát vyhnal déšť někdy ve tři v noci. Tak jsem se sbalil a šlapal až k domku u cesty, kde byl jakýs takýs přístřešek a tam jsem v sedě ještě trochu klimbal. Ráno mě tam objevila paní co tam bydlela, nabídla mi kafe a pak mě svezla kus cesty, protože jela do práce mým směrem. Odtamtud už to bylo jedním stopem do Gerniky.
Ty budovy co vidíte v popředí jsou postavené až po válce, kostel je jedna z mála budov, které se v Gernice zachovaly. Z Gerniky jsem chytil stopa do Amorebiety a dostalo se mi doporučení pokračovat autobusem. Pán mě dokonce vysadil na zastávce a chtěl mi vnutit lístek, což jsem se nedal, tak slabě jsem na tom zase nebyl - lístek stál něco málo přes euro. Ten autobus se mi nicméně hodil, protože do Bilbaa už to jinak bylo po dálnici a to je vždycky děsnej voser. A já chtěl stíhat Guggenheimovo muzeum.
Budova sama mě nadchla, expozice už míň, ale teď zpětně si uvědomuju, že jsem se tam vlastně dozvěděl spousta věcí. Je tam totiž stálá expozice surrealismu, kde mi přišlo děsně rušivé, že tam byly exponáty jako šaty a jiné designové záležitosti a teď si vlastně uvědomuju, že to vůbec není k zahození vědět, jak silně surrealismus ve své době přesahoval oblast výtvarného umění. Akutně se mi ale nejvíc líbila výstava Juana Muňoze, kde jsem nicméně nefotil, páč se to nesmělo a navíc jsem předpokládal, že najdu odkaz na lepší fotky než bych pořídil sám. Když jsem teď trochu brouzdal na těch stránkám, tak jsem si vzpomněl, že ten Serra taky nebyl špatnej, jen to bylo pro mě trochu nezvyklý, že v uměleckém muzeu člověk padne na obrovské pokroucené pláty železa, mezi kterými prochází a kouká jak to vypadá, když stěny mezi kterými jde se dole kroutí jedním směrem a nahoře druhým. No odkaz tu máte, tak si to když tak prozkoumejte.
V Bilbao jsem nakonec nocoval v hostelu YHA za 18euro, takže spolu se vstupným do muzea to byl zatím můj nejdražší den za celou cestu. Druhý den jsem vyrazil směrem na Santander a nejdřív jsem se zasekl na místě, které vypadalo jako výpadovka, ale když jsem to tam po třech hodinách vzdal a sednul na autobus, že trochu popojedu, tak jsem zjistil, že za tím místem bylo ještě mraky různých předměstí. Jakmile jsem se dostal ven tak to celkem šlo, a ještě večer jsem byl v Santanderu. Chlapík co mě vezl mě navíc vysadil celkem blízko u herberku, který byl za pohodových 6 euro a velice mě potěšilo, že nikdo neřešil, že mám v kredenciálu akorát razítko z Pamplony. Santander je celkem výstavní město, ale jediný, co se mi tam podařilo kloudně nafotit, je tenhle starý jeřáb. Přišel mi ale trochu symbolický, protože předpokládám, že většina bohatství města asi bude mít původ v námořní dopravě a obchodu.
V Santanderu jsem to nenechal náhodě a v městské knihovně jsem si nastudoval satelitní mapu na google maps a našel ideální nájezd na dálnici, k němuž jela MHD. Kluk co mě vzal jako třetí mě tradičně vysadil u nádraží a doporučil mi podívat se do Aviles. Já jsem ale nejdřív zajel do Gijonu a v rychlosti se tam porozhlédl.
Pak jsem zase vlakem dojel do Aviles, kde jsem nejdřív chvilku poseděl u starého kostela a pak se vydal dál do centra.
V cenru se konal jakýsi historický jarmark.
a byl tam docela fajn herberk za rekordní cenu 3 euro a naštestí opět bez průtahů s kredenciálem.
Další den byl trochu problém chytnout se na výpadovce, a pěknej kousek jsem ušel, ale alespoň jsem nemusel mít špatný svědomí, že chrápu v herberkách určenejch primárně pro pěší. Koneckonců stopař se naťape dost a dost, aby mohl být považován za poutníka, obzvláště ve srovnání s lidma co někam doletěj letadlem, aby odtamtud mohli jít pěšky někam, kam to v mnoha případech měli tím letadlem blíž. Večer jsem dorazil do Lugo, s historickým centrem obehnaným souvislými hradbami.
Herberk opět bez problémů, opět za tři euro...jo zapoměl jsem zmínit, že to už se vlastně nacházíme na další trase, která je takovou zkratkou z Camino norte a jmenuje se Camino primitivo. Následující den jsem si po ránu schválně prošel kus pěší trasy, částečně proto, že jsem na ní náhodně padnul, a pak taky proto, že v turistickým oficu, kde jsem doufal ukořistit mapu Galicie otvírali až v deset, tudíž jsem mapu neměl. Večer předtím mi tam baba pintlich v pět zavřela před nosem, přitom by jí to stálo deset vteřin mi ten kus papíru podat. Takže jsem se raději vydal po značce s tím, že až padnu na silnici, tak na ní padnu. Padnul jsem na ní asi po pěti kilometrech docela příjemné cesty a pak už jsem se docela rychle dostal do Santiaga, kde jsem byl asi kolem druhé odpoledne.
Poté, co jsem si prolezl katedrálu a dokonce vystál frontu na to, abych se mohl podívat na údajného Sv. Jakuba i zezadu, chvilku pocoural po městě a poseděl na náměstí, mě najednou chytly roupy a pocit, že "už jsem to viděl" a je čas zkusit, jestli ještě stihnu západ slunce u moře. To se mi sice povedlo, jenže sluníčko bylo za mrakama a západ slunce nebyl úplně takový, jak jsem čekal. Přitom ještě v Santiagu nebylo po nějakých mracích ani vidu. Jelikož to vypadalo na pěkný slejvák, tak jsem se rozhodl vyhledat herberk. Místní auberge byla honosná moderní stavba a místní správce mě odmítl ubytovat s tím, že tam můžou nocovat jenom ti, co mají razítko s předchozí štace ve Fistere...jo abych nezapoměl, jel jsem podle toho jak jsem chytil stopa, takže jsem nekončil ve Fistere, nýbrž v Muxia. Později jsem se dozvěděl, že to beztak bývalo původní místo, kde pouť končila a navíc místo významné už v dobách předkřesťanských (aby ne když odtamtud jezdil ferry na Atlantidu, ale to už je jiný příběh), na památku čehož je tam nyní instalován ten menhir. Řekl jsem chlápkovi že je pěknej byrokrat a na radu jedné poutnice šel shánět ubytování po barech. Nakonec jsem přespal v jakémsi penzionu. Sice to stálo dvacku, ale slejvák který se přihnal, mě utvrdil, že to byly dobře investované peníze. Další den ráno jsem se vypravil k Sanctuario da Barca, abych se rozloučil s Atlantikem před cestou zpátky.
Thursday, September 25, 2008
Zrušení peněz je na spadnutí...
Ivo A. Benda a jeho prostřednictvím údajně i Vesmírní lidé, volá po zrušení peněz už nějakou dobu. Důvody vám v tuto chvíli ještě nemohu prozradit, bez znalosti dalších fakt byste tomu neuvěřili. Možná byste to ani nepochopili. Na každý pád poté co si všakvšisté na jeho experimentálním vzorku ověřili, že ani náboženští fanatici by už dnes za zrušení peněz moc ochotně nebojovali, opustili všakvšističtí píárčici cestu zrušení peněz formou zákazu, nebo dohody, a rozhodli se pro jejich zrušení cestou totálního globálního finančního kolapsu, který nepovede zpět k výměnnému obchodu, ale k jeho virtuální emulaci. Tady na zemi to bude sice chvíli otřásat ekonomikou i politikou, ale hlavní cíl bude splněn. Moc víry bude posilněna. Na úkor naděje a lásky.
Průběh celé akce sledujte na stránkách letošních vítězů Emmy:
http://www.thedailyshow.com/
a
http://www.colbertnation.com/home
Průběh celé akce sledujte na stránkách letošních vítězů Emmy:
http://www.thedailyshow.com/
a
http://www.colbertnation.com/home
Tuesday, September 23, 2008
Pomozte najít zbabělce
převzato z blogu dackova.blog.respekt.cz
sobotu (20.9.2008) nad ránem došlo před klubem Cross v Plynární ulici v Holešovicích ke rvačce dvou lidí. Po ní zůstal jeden z aktérů ležet mrtev v tratolišti krve. Spadla nebo na něj byla záměrně shozena kamenná socha, která mu způsobila fatální zranění hlavy. Druhý rváč - vyzyvatel tohoto nešťastného souboje bez sekundantů a gentlemanských pravidel - po činu zbaběle utekl.
Policie mezičasem vytvořila identikit pachatele i dívky, která ho údajně doprovázela. Za informace vedoucí k jeho identifikaci přislíbil majitel klubu finanční odměnu. Jestli dotyčného znáte, obraťte se prosím na Policii ČR. Kontakt: 731 553 137, příp. linka tísňového volání.
Identikit pachatele i jeho společnice je uveden na webových stránkách Policie ČR.
Tatiana Dacková, úterý 23. září 2008 20:00
sobotu (20.9.2008) nad ránem došlo před klubem Cross v Plynární ulici v Holešovicích ke rvačce dvou lidí. Po ní zůstal jeden z aktérů ležet mrtev v tratolišti krve. Spadla nebo na něj byla záměrně shozena kamenná socha, která mu způsobila fatální zranění hlavy. Druhý rváč - vyzyvatel tohoto nešťastného souboje bez sekundantů a gentlemanských pravidel - po činu zbaběle utekl.
Policie mezičasem vytvořila identikit pachatele i dívky, která ho údajně doprovázela. Za informace vedoucí k jeho identifikaci přislíbil majitel klubu finanční odměnu. Jestli dotyčného znáte, obraťte se prosím na Policii ČR. Kontakt: 731 553 137, příp. linka tísňového volání.
Identikit pachatele i jeho společnice je uveden na webových stránkách Policie ČR.
Tatiana Dacková, úterý 23. září 2008 20:00
Monday, August 25, 2008
Pozdrav z hvezdneho pole
Zdravim ctenare z vypravy do Santiago de Compostela, jelikoz jsem tu bez diakritiky (o me ergonomicke klavesnici nemluve) tak se omezim na obrazek plaze, kterou jsem sice videl pouze zhruba ze stejne vzdalenosti jako je tahle fotka, ale hned vedle ni je dalsi, pro m2 o n2co zajimav2j39...grrrr, ale ta bude az se vratim a stahnu fotky.
Sunday, June 15, 2008
Minus sedmé Solsticie již tento pátek 20.6.2008 !
Solsticie jsou jak známo univerzální svátek, který je v celém vesmíru, slaven především bytostmi kosmopolitního založení. Je to samozřejmé, vždyť kdokoli přicestuje na cizí planetu, nebude vědět kdy by měl jaký svátek slavit, jak přepočítávat jeden kalendář na druhý a tak dále.
V tom kdy jsou Solsticie má každý jasno. Proto jsou také mimochodem Temné Solsticie na civilizovaných planetách brány jako nový rok. Světlé Solsticie jsou pak naopak tím nejradostnějším svátkem.
Pozemští ještírci slaví Solsticie už třetím rokem, nicméně počítání Solsticií jak vidíte je v tuto chvíli sestupné. Je to proto, že směřuje k velmi významnému datu v historii naší planety, Temným Solsticiím 2012, tedy 21.12.2012. Je to datum, k němuž má dojít k řadě zásadních změn v postavení naší civilizace v rámci vesmíru, ale nebojte se konec světa nehrozí.
Tento pátek bude věnován oficiálnímu a rituálnímu zahájení příprav na nadcházející konfrontaci se zbytkem vesmíru. Bližší informace bohužel zatím nemohou být předány široké veřejnosti, protože by mohly vyvolat paniku. Nejprve je potřeba postupně do věci zasvětit osoby schopné zorientovat se v situaci a poté morálně podpořit své blízké, až to praskne naplno.
Proto je letošní rituál otevřený široké veřejnosti, ovšem samozřejmě předpokládáme, že z pouhé zvědavosti se nikdo nepotáhne až na Vyšehrad, takže se těšíme na setkání s lidmi, kteří budou ochotni se s námi zamyslet nad budoucností naší civilizace.
Sraz je v 17:00 a v 18:00 u Čertových kamenů (mezi 17 a 18tou budeme v blízké zahrádce 200m jihozápadním směrem od Čertových Kamenů). Na všechny se moc těšíme.
V tom kdy jsou Solsticie má každý jasno. Proto jsou také mimochodem Temné Solsticie na civilizovaných planetách brány jako nový rok. Světlé Solsticie jsou pak naopak tím nejradostnějším svátkem.
Pozemští ještírci slaví Solsticie už třetím rokem, nicméně počítání Solsticií jak vidíte je v tuto chvíli sestupné. Je to proto, že směřuje k velmi významnému datu v historii naší planety, Temným Solsticiím 2012, tedy 21.12.2012. Je to datum, k němuž má dojít k řadě zásadních změn v postavení naší civilizace v rámci vesmíru, ale nebojte se konec světa nehrozí.
Tento pátek bude věnován oficiálnímu a rituálnímu zahájení příprav na nadcházející konfrontaci se zbytkem vesmíru. Bližší informace bohužel zatím nemohou být předány široké veřejnosti, protože by mohly vyvolat paniku. Nejprve je potřeba postupně do věci zasvětit osoby schopné zorientovat se v situaci a poté morálně podpořit své blízké, až to praskne naplno.
Proto je letošní rituál otevřený široké veřejnosti, ovšem samozřejmě předpokládáme, že z pouhé zvědavosti se nikdo nepotáhne až na Vyšehrad, takže se těšíme na setkání s lidmi, kteří budou ochotni se s námi zamyslet nad budoucností naší civilizace.
Sraz je v 17:00 a v 18:00 u Čertových kamenů (mezi 17 a 18tou budeme v blízké zahrádce 200m jihozápadním směrem od Čertových Kamenů). Na všechny se moc těšíme.
Monday, June 9, 2008
Ještírčí výpravy - díl druhý: Nebohé siroty
Jak jsem psal v prvním dílu výprav, po Pardubicích 06 bylo sice ještě Brno, ale již nebylo inzerováno na webu, a navíc tam dokonce místní ještírci nebyli vpuštěni. A od té doby nevím o žádné přednášce Milého Iva v Čechách.
Ještírci si proto museli hledat nové zdroje inspirace a povyražení. Laikům samozřejmě tuto motivaci musíte* patřičně upravit a sdělit jim, že to ještírci dělají ze studijních důvodů. První co nás zaujalo bylo Triumfální centrum víry. Zatím jsme absolvovali dvě výpravy a obě byly uspokojivé, byť ani při jedné jsme nevydrželi do konce, kdy se to teprve správně rozjede. Ale rozhodně to stojí za to, třeba i na chviličku, když v pátek odpoledne máte cestu přes Anděla, podívat se jaké zázraky tam bůh zase dělá.
To nás ale samozřejmě nemohlo plně uspokojit, protože, přesto, že my víme, že J.C. nebyl z tohoto světa, TCV néjni zrovna ten spolek, který by kladl důraz na jeho mimozemský původ.
Jednou z inspirací kam se zaměřit bylo zjištění, že sekta Falun Gong má taky v základu ufologickou legendu...což nás koneckonců inspirovalo k pátrání po jednotlivých prvcích Jetě-Ko roztroušených v pozemských cvičebních systémech.
Ale co byla opravdu důležitá stopa, byl tento díl seriálu Městečkou South Park. Zjištění, že podstatou Scientologických nauk je plnokrevné Sci-Fi, navíc tak na hlavu postavené, že jeho uvádění na pravou míru bude naprostá rozkoš, odstartovalo souběžnou linii, téměř srovnatelnou s tou primární Bendovskou a obě konvergovaly....
No teď vás možná trochu matu...co chci říct, je, že při vysvětlování a uvádění na pravou míru poznatků, které jsme získali od Ivo Aštara Bendy, nám byly užitečným vodítkem i údaje o Scientologické církvi, které jsem primárně získal zde.
A na tomto základě se už začaly skládat jednotlivé fragmenty, doslova střípky, legendy o Furínském plátnu. Aby byly kompletní, bylo nutné podniknout výpravu do samého srdce mimozemských aktivit v Praze.
Vypravili jsme se tedy na seminář o "minulých životech" pořádaný scientologickou církví, patrně jako doplněk jejich nezištného testování zubožených lidských duší pomocí Oxfordského testu osobnosti. Byli jsme čtyři a přišli jsme celkem brzy, takže jsme v posluchárně v Jindřišské ulici zabrali místa na gauči v rohu, zatímco později příchozí museli do takových těch školních lavic pro jednoho. Byla nám nabídnuta celkem kvalitní instantní káva a dokonce ani neobsahovala žádné psychotropní substance, čehož se někteří členové výpravy obávali.
Pak se dostavil přednášející a spustil. Aby se ujistil o naší pozornosti, provedl s námi cvičení, kdy po nás chtěl splnit různé triviální kognitivní úkoly, třeba někde v okolí ukázat na zelenou, na strop, okno, svou nohu, číkoli hlavu, stůl, knihu, mimozemšťana, skříň, šálek kávy a ještě pár dalších položek. V redukované formě by to nemusela být špatná mentální rozcvička ve školství na jakémkoli stupni (včetně postgraduálního, což při nejbližší příležitosti otestuji). Bohužel tohle trvalo skoro pět minut a navedlo to ke skepticismu i ty osoby, co neseděly na gauči a původně to vypadalo, že dorazily ve slepé víře, že se tu dozvědí nějaké skutečně relevantní informace.
I když....bacha na hubu, obzvlášť v dnešní postmoderní době. Vždyť i my, ještírci, jsme se nedostavili jen tak pro srandu králíkům, ale abychom se dozvěděli, jak to s těmi scientology je. Konkrétně nám šlo především o to, zjistit, jak moc je známý mimozemšťanský mýtus (označovaný též jako space opera) mezi řadovými scientology. Ono totiž v dobách před internetem to byla opravdu celkem úspěšně utajovaná záležitost, a než jste se dostali na level, kde vám tyto "skutečnosti" byly sděleny, stálo vás to bratru 80 tisíc dolarů.
Přednášející se ovšem nevěnoval ani emzákům, ale ani inzerovaným minulým životům. Začal povídat o něčem co vzdáleně připomínalo psychologickou ontogenezi, ale velmi patologickou a hlavně zkresleně popsanou...hlavní teze by se dala shrnout tak, že....a já to dám na zvláštní řádek a fakt fest zvýrazním, protože to opravdu stojí za to, tedy žéééé:
ZDRAVÍ LIDÉ JSOU EXTROVERTI, ZATÍMCO INTROVERTI JSOU NEMOCNÍ, KTEŘÍ NĚČÍM TRPÍ
No ono to možná není až tak velká legrace, protože jsme se pak se přítelkyní (naší všakvšistickou dozorkyní :-))) dlouho dohadovali o tom, co to vlastně je extrovert a introvert...a jak teda říct, že to je přílišné zjednodušení...když nám samotným schází popis taky?
Na každý pád ale mi přijde jako spolehlivá blbost, brát jako universální pravidlo...nebo vůbec jako něco co je, tvrzení, že se rodíme jako extroverti a traumata z nás dělají introverty neochotné komunikovat s okolím...páč nás zklamalo (no jasně, pro joudu to znííí "logicky").
Pak jsem si málem naběhl, protože už už jsem měl na jazyku otázku, kterou si místo toho položil sám....PROČ SE NĚKTEŘÍ LIDÉ "asi zdánlivě" JAKO INTROVERTI UŽ RODÍ...???
Hádejte, můžete třikrát! No protože ty traumata přeci zažili už v těch minulých životech....
V diskusi pak stačilo jen trochu jemného manévrování....a možná si jen honím triko a kluk by to vybalil sám od sebe i bez mého poňoukání...abychom se dozvěděli, že ty minulé životy sahají i mimo zemi a že on sám (přednášející) si vybavuje své životy na jiných planetách...
Takže původní účel byl splněn taky.
Mezi tím co jsem tu popsal (tj, asi půl roku po prvním TCV a rok před prvními scientology) jsme taky zašli na seminář který na husitské teologické fakulně pořádal velitel ještírků v Čechách Dr. Vojtíšek. Seminář byl setkáním se dvěma kluky z Církve Satanovy a jejich kamarádkou Viccankou. Udělali na mě tak fantastický dojem, že jsem si zapamatoval, že v roce 2008 budou na Valpuržinu noc pořádat rituál otevřený pro veřejnost a ve vhodnou chvíli jsem se dotázal. Byl jsem odkázán na veřejné stránky, kde byla informace dostupná každému a na jejím základě jsem se připravil a vyrazil na místo srazu....o tom, co se dělo pak, bude příští díl ještírčích výprav.
--------------------
* a doufám že vám patřičně lichotí, že už kliknutím na odkaz na tyto stránky se vydělujete ze skupiny laiků a stáváte se zasvěcenými.
Ještírci si proto museli hledat nové zdroje inspirace a povyražení. Laikům samozřejmě tuto motivaci musíte* patřičně upravit a sdělit jim, že to ještírci dělají ze studijních důvodů. První co nás zaujalo bylo Triumfální centrum víry. Zatím jsme absolvovali dvě výpravy a obě byly uspokojivé, byť ani při jedné jsme nevydrželi do konce, kdy se to teprve správně rozjede. Ale rozhodně to stojí za to, třeba i na chviličku, když v pátek odpoledne máte cestu přes Anděla, podívat se jaké zázraky tam bůh zase dělá.
To nás ale samozřejmě nemohlo plně uspokojit, protože, přesto, že my víme, že J.C. nebyl z tohoto světa, TCV néjni zrovna ten spolek, který by kladl důraz na jeho mimozemský původ.
Jednou z inspirací kam se zaměřit bylo zjištění, že sekta Falun Gong má taky v základu ufologickou legendu...což nás koneckonců inspirovalo k pátrání po jednotlivých prvcích Jetě-Ko roztroušených v pozemských cvičebních systémech.
Ale co byla opravdu důležitá stopa, byl tento díl seriálu Městečkou South Park. Zjištění, že podstatou Scientologických nauk je plnokrevné Sci-Fi, navíc tak na hlavu postavené, že jeho uvádění na pravou míru bude naprostá rozkoš, odstartovalo souběžnou linii, téměř srovnatelnou s tou primární Bendovskou a obě konvergovaly....
No teď vás možná trochu matu...co chci říct, je, že při vysvětlování a uvádění na pravou míru poznatků, které jsme získali od Ivo Aštara Bendy, nám byly užitečným vodítkem i údaje o Scientologické církvi, které jsem primárně získal zde.
A na tomto základě se už začaly skládat jednotlivé fragmenty, doslova střípky, legendy o Furínském plátnu. Aby byly kompletní, bylo nutné podniknout výpravu do samého srdce mimozemských aktivit v Praze.
Vypravili jsme se tedy na seminář o "minulých životech" pořádaný scientologickou církví, patrně jako doplněk jejich nezištného testování zubožených lidských duší pomocí Oxfordského testu osobnosti. Byli jsme čtyři a přišli jsme celkem brzy, takže jsme v posluchárně v Jindřišské ulici zabrali místa na gauči v rohu, zatímco později příchozí museli do takových těch školních lavic pro jednoho. Byla nám nabídnuta celkem kvalitní instantní káva a dokonce ani neobsahovala žádné psychotropní substance, čehož se někteří členové výpravy obávali.
Pak se dostavil přednášející a spustil. Aby se ujistil o naší pozornosti, provedl s námi cvičení, kdy po nás chtěl splnit různé triviální kognitivní úkoly, třeba někde v okolí ukázat na zelenou, na strop, okno, svou nohu, číkoli hlavu, stůl, knihu, mimozemšťana, skříň, šálek kávy a ještě pár dalších položek. V redukované formě by to nemusela být špatná mentální rozcvička ve školství na jakémkoli stupni (včetně postgraduálního, což při nejbližší příležitosti otestuji). Bohužel tohle trvalo skoro pět minut a navedlo to ke skepticismu i ty osoby, co neseděly na gauči a původně to vypadalo, že dorazily ve slepé víře, že se tu dozvědí nějaké skutečně relevantní informace.
I když....bacha na hubu, obzvlášť v dnešní postmoderní době. Vždyť i my, ještírci, jsme se nedostavili jen tak pro srandu králíkům, ale abychom se dozvěděli, jak to s těmi scientology je. Konkrétně nám šlo především o to, zjistit, jak moc je známý mimozemšťanský mýtus (označovaný též jako space opera) mezi řadovými scientology. Ono totiž v dobách před internetem to byla opravdu celkem úspěšně utajovaná záležitost, a než jste se dostali na level, kde vám tyto "skutečnosti" byly sděleny, stálo vás to bratru 80 tisíc dolarů.
Přednášející se ovšem nevěnoval ani emzákům, ale ani inzerovaným minulým životům. Začal povídat o něčem co vzdáleně připomínalo psychologickou ontogenezi, ale velmi patologickou a hlavně zkresleně popsanou...hlavní teze by se dala shrnout tak, že....a já to dám na zvláštní řádek a fakt fest zvýrazním, protože to opravdu stojí za to, tedy žéééé:
ZDRAVÍ LIDÉ JSOU EXTROVERTI, ZATÍMCO INTROVERTI JSOU NEMOCNÍ, KTEŘÍ NĚČÍM TRPÍ
No ono to možná není až tak velká legrace, protože jsme se pak se přítelkyní (naší všakvšistickou dozorkyní :-))) dlouho dohadovali o tom, co to vlastně je extrovert a introvert...a jak teda říct, že to je přílišné zjednodušení...když nám samotným schází popis taky?
Na každý pád ale mi přijde jako spolehlivá blbost, brát jako universální pravidlo...nebo vůbec jako něco co je, tvrzení, že se rodíme jako extroverti a traumata z nás dělají introverty neochotné komunikovat s okolím...páč nás zklamalo (no jasně, pro joudu to znííí "logicky").
Pak jsem si málem naběhl, protože už už jsem měl na jazyku otázku, kterou si místo toho položil sám....PROČ SE NĚKTEŘÍ LIDÉ "asi zdánlivě" JAKO INTROVERTI UŽ RODÍ...???
Hádejte, můžete třikrát! No protože ty traumata přeci zažili už v těch minulých životech....
V diskusi pak stačilo jen trochu jemného manévrování....a možná si jen honím triko a kluk by to vybalil sám od sebe i bez mého poňoukání...abychom se dozvěděli, že ty minulé životy sahají i mimo zemi a že on sám (přednášející) si vybavuje své životy na jiných planetách...
Takže původní účel byl splněn taky.
Mezi tím co jsem tu popsal (tj, asi půl roku po prvním TCV a rok před prvními scientology) jsme taky zašli na seminář který na husitské teologické fakulně pořádal velitel ještírků v Čechách Dr. Vojtíšek. Seminář byl setkáním se dvěma kluky z Církve Satanovy a jejich kamarádkou Viccankou. Udělali na mě tak fantastický dojem, že jsem si zapamatoval, že v roce 2008 budou na Valpuržinu noc pořádat rituál otevřený pro veřejnost a ve vhodnou chvíli jsem se dotázal. Byl jsem odkázán na veřejné stránky, kde byla informace dostupná každému a na jejím základě jsem se připravil a vyrazil na místo srazu....o tom, co se dělo pak, bude příští díl ještírčích výprav.
--------------------
* a doufám že vám patřičně lichotí, že už kliknutím na odkaz na tyto stránky se vydělujete ze skupiny laiků a stáváte se zasvěcenými.
Friday, May 30, 2008
Ručníkový den - Cross 2008
Psát zprávu z akce, kterou člověk sám pořádal je trochu zvláštní. Obzvlášť, když se takhle vydaří. Aby to nevypadalo jako smradlavá samochvála, předesílám, že tuto zprávu bych rád především pojal jako poděkování všem, kdo se na zdárném průběhu akce podíleli. Já sám jsem vlastně zas až tak moc neudělal, jenom jsem pár lidem napsal, zavolal, případně je oslovil přímo, když jsme se viděli. A ono to zafungovalo, všem se chtělo a tak to úžasně klaplo.
.....a já jsem si samozřejmě s gustem zaspamoval....
Do soutěže „O Ručník“ v níž se utkali autoři básní ve stylu Vogonské poezie se mi přihlásili dva účastníci. Před tím jsem měl krátký proslov a po anglické verzi veršů z HG2G, jsem ještě přidal báseň Žvahlav z Alenky za zrcadlem, abych neměl špatný pocit, že už jsem se sedm let nenaučil nic nového. Recitoval jsem ale český překlad, protože na anglickou verzi bych si netroufl. Naopak první soutěžící, Kompas, si troufl a Jabberwockyho nám zarecitoval nejen precizně ale i s interpretačním mistrovstvím z nějž čišelo, že ta báseň je pro něj stejně srdeční záložitostí, jako pro mě ta Vogonská poezie. Pak už nasadil svůj soutěžní kousek.
Křůnilé hněžabo s glirátem
Pažlužičičky ščůřené fnilátem
Chropity chropty chropt
Příšící žblíblák na lepři
Slížaňka průčalná bůňotři
A k tomu kečup
....Kompas recituje Jabberwockyho....
Jako druhý se do soutěže přihlásil můj dávný kamarád Honza Burian a v úvodu připoměl naší sázku z roku 2002 o přesné znění Vogonské poezie, kterou jsem prohrál, a v důsledku toho jsem musel recitovat „Ó Fretná chrochtobuznosti“ na stole v kavárně Slavia. Pak ještě předeslal, že hodlá poezii ukázkově mrzačit a proto ho nemáme urážet potleskem a spustil:
Chlast vztyčil chlapa z plastu
žhavá žízeň žíhá žáhu
po dalším loku vzchlamst
však chňap jen další plast
plast tál
chlap stál
pak pad
-------
Průzračný průjem
crčí jak staccato cvrčků
na plech
zase jsem nedoběh
....Honza recituje nechutnosti (další fotky zde)....
Pak tam byla ještě jedna báseň, ale tu mi neposlal. Oba výkony mi přišly naprosto dokonalé a tak protože jsem měl ručníky dva tak jsem prohlásil oba za vítěze. Pak jsem ještě vyřídil pozdrav od Jany Hollanové, překladatelky stopařova průvodce, na kterou jsem se už nějakou chvíli snažil sehnat kontakt, ale povedlo se mi to až na poslední chvíli a to už měla jiný program (můj mail jí dorazil v pátek), ale prý se na nás možná přijde podívat příští rok. Následovala chvilka volné zábavy a pak dorazil Rybinin s naprosto úžasnou věcí, kterou jsem u něj zahlédl jen dva večery předtím a zmermomocnil jsem ho, aby jí přinesl ukázat. Jednalo se o film Star Wars – Nová Naděje na filmovém pásku formátu Super 8, pro tyto účely zkrácený na 17 minut. Je úžasné, jak tento tzv. digest, stihne postihout všechny důležité prvky děje. Navíc to mělo úžasnou retro atmosféru, kdy mnohý divák se přenesl do minulosti a mohl si představovat, jaké to asi bylo, když tohle byl jediný možný formát domácího videa.
Poslední na programu byl koncert tří kapel, který mi přišel velmi přiznačný pro téma HG2G. Zvonimír a Šmekoralda v upraveném složení a pod názvem "Vzpoura prasečích mutantů" hrála takový solidní velmi poslouchatelný r’n’r a bigbít, každopádně to jsme byli ještě oběma nohama na zemi. 4+kk s jistou psychedelií představovalo přechod, cestu někam jinam a funky hudba Fidibusu, to už jsme prostě byli na jiné planetě. Škoda jen, že následující den bylo pondělí, takže jsme se museli zase přistát a rozprchnout do domovů poměrně brzy.
Vše se ale náramně vydařilo, a všem zúčastněným vyslovuji svůj nehynoucí dík. Krom zde již zmíněných osob ještě (last but not least) šéfovi Crossu Lorenzovi a místnímu zvukaři bez jejichž vstřícnosti by to nefungovalo.
Abych nezapoměl, ještě jedna věc se fantasticky vydařila. V rámci úvodní recitace jsem úplně zapoměl na českou verzi, u které jsem měl v úmyslu vyzvat zúčastněné ke sborové recitaci. Vzpoměl jsem si na to, až před začátkem 4+kk, když jsem ještě uváděl zpozdilého básníka Aleše. A protože atmosféra tou dobou už začínala opravdu nabírat obrátky, troufnul jsem si podělit se o svůj pocit, v tom smyslu, že jsem doufal, že ho publikum pochopí a snad i bude schopno sdílet, že Vogonská poezie mi nápadně připomíná Otčenáš a že bychom ji tedy mohli zkusit přednést v podobném aranžmá. Výsledek byl nad očekávání působivý, ale to byste tam museli bejt.
Amen...respektive... Bacha na to!
.....a já jsem si samozřejmě s gustem zaspamoval....Do soutěže „O Ručník“ v níž se utkali autoři básní ve stylu Vogonské poezie se mi přihlásili dva účastníci. Před tím jsem měl krátký proslov a po anglické verzi veršů z HG2G, jsem ještě přidal báseň Žvahlav z Alenky za zrcadlem, abych neměl špatný pocit, že už jsem se sedm let nenaučil nic nového. Recitoval jsem ale český překlad, protože na anglickou verzi bych si netroufl. Naopak první soutěžící, Kompas, si troufl a Jabberwockyho nám zarecitoval nejen precizně ale i s interpretačním mistrovstvím z nějž čišelo, že ta báseň je pro něj stejně srdeční záložitostí, jako pro mě ta Vogonská poezie. Pak už nasadil svůj soutěžní kousek.
Křůnilé hněžabo s glirátem
Pažlužičičky ščůřené fnilátem
Chropity chropty chropt
Příšící žblíblák na lepři
Slížaňka průčalná bůňotři
A k tomu kečup
....Kompas recituje Jabberwockyho....
Jako druhý se do soutěže přihlásil můj dávný kamarád Honza Burian a v úvodu připoměl naší sázku z roku 2002 o přesné znění Vogonské poezie, kterou jsem prohrál, a v důsledku toho jsem musel recitovat „Ó Fretná chrochtobuznosti“ na stole v kavárně Slavia. Pak ještě předeslal, že hodlá poezii ukázkově mrzačit a proto ho nemáme urážet potleskem a spustil:
Chlast vztyčil chlapa z plastu
žhavá žízeň žíhá žáhu
po dalším loku vzchlamst
však chňap jen další plast
plast tál
chlap stál
pak pad
-------
Průzračný průjem
crčí jak staccato cvrčků
na plech
zase jsem nedoběh
....Honza recituje nechutnosti (další fotky zde)....
Pak tam byla ještě jedna báseň, ale tu mi neposlal. Oba výkony mi přišly naprosto dokonalé a tak protože jsem měl ručníky dva tak jsem prohlásil oba za vítěze. Pak jsem ještě vyřídil pozdrav od Jany Hollanové, překladatelky stopařova průvodce, na kterou jsem se už nějakou chvíli snažil sehnat kontakt, ale povedlo se mi to až na poslední chvíli a to už měla jiný program (můj mail jí dorazil v pátek), ale prý se na nás možná přijde podívat příští rok. Následovala chvilka volné zábavy a pak dorazil Rybinin s naprosto úžasnou věcí, kterou jsem u něj zahlédl jen dva večery předtím a zmermomocnil jsem ho, aby jí přinesl ukázat. Jednalo se o film Star Wars – Nová Naděje na filmovém pásku formátu Super 8, pro tyto účely zkrácený na 17 minut. Je úžasné, jak tento tzv. digest, stihne postihout všechny důležité prvky děje. Navíc to mělo úžasnou retro atmosféru, kdy mnohý divák se přenesl do minulosti a mohl si představovat, jaké to asi bylo, když tohle byl jediný možný formát domácího videa.
Poslední na programu byl koncert tří kapel, který mi přišel velmi přiznačný pro téma HG2G. Zvonimír a Šmekoralda v upraveném složení a pod názvem "Vzpoura prasečích mutantů" hrála takový solidní velmi poslouchatelný r’n’r a bigbít, každopádně to jsme byli ještě oběma nohama na zemi. 4+kk s jistou psychedelií představovalo přechod, cestu někam jinam a funky hudba Fidibusu, to už jsme prostě byli na jiné planetě. Škoda jen, že následující den bylo pondělí, takže jsme se museli zase přistát a rozprchnout do domovů poměrně brzy.
Vše se ale náramně vydařilo, a všem zúčastněným vyslovuji svůj nehynoucí dík. Krom zde již zmíněných osob ještě (last but not least) šéfovi Crossu Lorenzovi a místnímu zvukaři bez jejichž vstřícnosti by to nefungovalo.
Abych nezapoměl, ještě jedna věc se fantasticky vydařila. V rámci úvodní recitace jsem úplně zapoměl na českou verzi, u které jsem měl v úmyslu vyzvat zúčastněné ke sborové recitaci. Vzpoměl jsem si na to, až před začátkem 4+kk, když jsem ještě uváděl zpozdilého básníka Aleše. A protože atmosféra tou dobou už začínala opravdu nabírat obrátky, troufnul jsem si podělit se o svůj pocit, v tom smyslu, že jsem doufal, že ho publikum pochopí a snad i bude schopno sdílet, že Vogonská poezie mi nápadně připomíná Otčenáš a že bychom ji tedy mohli zkusit přednést v podobném aranžmá. Výsledek byl nad očekávání působivý, ale to byste tam museli bejt.
Amen...respektive... Bacha na to!
Saturday, May 24, 2008
Ještírčí výpravy – díl první: Výpravy za Bendou.
Už poměrně dlouhou dobu slibuji, že na tyhle stránky doplním zprávy z akcí, které jsme jako ještírci absolvovali. Takže je sem postupně začnu psát. Původním cílem výprav ještírků bývaly pochopitelně přednášky Ivo Aštara Bendy, které jsou proto obsahem prvního dílu. První, kterou jsme absolvovali byla v roce 2001 v muzeu hlavního města Prahy. Od toho dne trvá mé přesvědčení, že Benda není žádný podvodník, ale že opravdu Vesmírné lidi slyší a předává jejich poselství. Ostatně právě ono předávání poselství mě v tom utvrdilo. Došlo k němu poté co jsme všichni hromadně „meditovali“ tj. drželi hubu a mysleli na lásku. Poté Milý Ivo začal promlouvat hlasem Aštara, Ortona, Matky Země a nakonec i Stvořitele prvotního všeho a všech a při té příležitosti nám nadávat a chvílemi i vyhrožovat očistnými procesy. Po poselství následovalo objímání, na které jsme se bohužel nestačili strategicky rozmístit tak, abychom mohli ochmatat půvabné followerky a tak jsme se museli objímat mezi sebou. Mysleli jsme to ovšem upchímě.
Tehdy jsem ještě Bendu považoval za osobu, která společnosti škodí, takže jsem v diskuzi oponoval jeho blábolům na téma, jak máme změnit svou DNA z pozitivní na negativní a když to nezabralo, tak jsem mu pohrozil, že za jeho řeči to tom že židi jsou kříženci pseudotvůrců a zvířat by mohl být vystaven postihu za šíření rasové nenávisti.
V roce 2003, kdy měl přednášku v kulturním domě Eden, jsem už měl trochu lepší přehled, a věděl, že v diskuzi bude držet status quo, takže jsem za ním raději zašel o přestávce a důvěrně jsem se ho poptal na to jak je to s rozpory mezi jeho učením a učením Ufo Billy Meiera, kontaktéra ze Švýcarska z jehož učení Ivo vychází. Přitom Meier prohlašuje Aštara za zločince galaktického formátu, navíc již dávno mrtvého*. Ivo mi na to vysvětlil, že ve skutečnosti je mrtev Meier a klaka jeho odpadlých stoupenců a žáků nyní deformuje jeho poselství. Do diskuze jsem už nezasahoval vědouce, že jakákoli logická argumentace je v diskuzi s Bendou naprosto neupotřebitelná. Jako příklad uvádím dotaz mladoještírků z Magea, kteří se dotazovali jak je možné, že jak tvrdí Benda, byl Ježíš vegetarián, když v Bibli se píše, že jedl beránka. Na to Benda kontroval sdělením, že Bible je přeci pravdivá jen ze 30 procent. Jinak ale mladoještírci projevili bojového ducha, jednak nechali natisknout ještítrčí trička, z nichž jedno je dodnes pro mě ceněnou relikvií a navíc se mezi nimi našel odvážlivec, který v rámci objímání šel obejmout samotného Bendu.
Další a poslední pražská přednáška se konala v kulturním domě na Vltavské v lednu 2005. Na internetu to vřelo, Benda byl tehdy probírán na většině diskuzních klubů a ještírčí hnízda ožívala. K jeho aktuálnosti významě přispělo i to, že nedlouho před tím spáchal sebevraždu darker Sataník, jehož dopis na rozloučenou převzala většina médií, včetně odkazu na Vesmírné lidi, který v tom dopise byl. Vltavská byla narvaná k prasknutí, bylo tam tehdy skutečně 600 lidí, jak uvádí Benda a samozřejmě nespočet vesmírných lidí přítomných v astrálních tělech.
Followeři a ještírci byli zastoupeni tak půl napůl, proto se s poměrně velkým ohlasem setkala naše akce. Vzali jsme si totiž do batohů bílé pláště a plánovali jsme, že na diskuzi si je oblékneme a budeme Bendovi klást různé „anamnestické“ otázky, jako třeba zda někdo z předků byl psychiatricky hospitalizován a podobně. Benda nám ovšem vypálil rybník, protože žádnou diskuzi nevyhlásil a po přestávce pokračoval ve svých výkladech. Stáhli jsme se tedy do temného kouta pod bočním balkonem, navlékli na sebe bílé pláště a jeden plášť kluci drželi tak aby to vypadalo, že nesou svěrací kazajku. Ještě předtím jeden z ještírků, kterého jsem ostatně poprvé osobně potkal v OPH (občansko právních hlídkách), začal vyšilovat, že se Bendy nesmíme ani dotknout a tak dál, aby nás nemohl žalovat, což mě přimělo zamyslet se nad tím, jak vlastně akci ukončit, aby to nevyšumělo do ztracena a na druhou stranu, abychom nebyli postižitelní za hrubé narušování něčí akce. Akce musela být krátká a zároveň jsem chtěl, aby byla nějak vypointovaná, takže nakonec jsme to provedli tak, že jsme se tam pomalu, jako bychom ho nechtěli vyplašit, připlížili a pak já se zeptal:“Jste pan Koudelka? František Koudelka?“. Benda nás nevnímal a dokola opakoval :“Odejděte. Nerušte naši akci.“ Já počkal, až se bude nadechoval a zařval:“Promiňte toto je politováníhodné nedorozumění k jakému dochází maximálně třikrát za deset let.“ Načež jsme odkráčeli a Benda se vrátil ke svým výkladům.
Ovšem to nejlepší mělo ještě přijít. Benda pokračoval ještě asi půl hodiny ve volné improvizaci ze všeho, co mu vesmírní přátelé za ta léta nadiktovali, ostatně velká část první poloviny jeho přednášky byla zaměřena na kontaktérské techniky, kdy podle všeho ti, co hned neslyší mimozemšťany ve své hlavě, mají šanci zachytit první signál pomocí automatického psaní a pak už jim časem může naskočit i to audio. Ve chvíli, kdy už s přednáškou v podstatě končil a pronášel nějaké ty obecné fráze na rozloučenou, naběhl pod pódium mladík, dreadlocks na hlavě a práškový hasicí přístroj v ruce. A ten hasicí přístroj vyprázdnil směrem na Bendu načež nám zamával, řekl čau a zmizel.
Přítomní Bendovci se vrhli na nás, protože samozřejmě předpokládali, že to byla součást naší akce. Tehdy jsem to vnímal jako akci příliš hrubovibrační a proto jsem se od ní distancoval. Moje zvolání:“Ten k nám nepatří, to není žádný ještírek.“ Dnes, s odstupem, se za to hluboce stydím a ochotně bych dotyčného přivítal mezi námi, ale pochybuju že by o to stál. Byl určen vyšším metám a hned půl roku nato stál tváři v tvář několika stovkám klonů Darth Vadera. A bez namáčení!
Akce měla bouřlivou dohru na internetu, dlouho se snažil diskutovat především jakýsi Nitram. Když jsem v jeho výlevech orientačně změřil hloubku nenávisti k osobám v bílých pláštích, o dredatých individuích nemluvě, snažil jsem se posunout debatu směrem k problémům, které ideologie všeho druhu páchají, včetně smrti nebohého Sataníka (občanským jménem Zdeněk Adamec). Mezitím jsem v úplně jiných sférách debatoval se zmíňeným dredařem o tom jak nám zavařil. S ním jsem se nakonec usmířil poměrně snadno, protože ho to přestalo bavit, zatímco s všakvšisty se usmířit nebylo možné. A tak to zůstalo.
Poslední setkání ještírků s Ivo Aštarem Bendou, kterému jsem byl přítomen, proběhlo v létě 2006 v Pardubicích. Akce proběhla dle schématu, které vždy Milý Ivo zdůrazňoval, tj., že přijede kamkoli, kam ho pozvou a odpřednáší si svoje. V Pardubicích akci organizoval místní ctitel esoterických nauk a Ivo pouze přijel a přivezl s sebou svou kamarilu profitující z prodeje jeho spisů. Akce se oproti Vltavské vrátila k původnímu schématu přednášky a diskuze, patrně proto, že zde se Ivo neobával problémů. Meditace, Poselství a Objímání ovšem chyběly. Možná právě proto se následná diskuze bez problémů neobešla.
Přesto, že v hledišti byly tři nezávisle operující skupiny ještírků, jedna z JZD, jedna z filosofické fakulty a poslední z redakce Práva, nejvíce Ivovi zatopila jeho vlastní dlouholetá followerka. Ta mimochodem už stihla spáchat celkem slušné pozdvižení v blízké restauraci, kde vyhrožovala obsluze fyzickou likvidací, protože „jí do vegetariánského salátu přidali pepř, který není vegetariánský“. Taktéž se brouzdala v místní kašně, čehož byl svědkem jeden člen naší výpravy, zatímco já se s kamerou toulal někde úplně jinde jen proto, že mě na začátku nenapadla taková trivialita, jako vyměnit si telefonní čísla se všemi členy výpravy. Tato followerka vyčítala Ivovi, že přesto, že se intenzivně obrací k Aštarovi a Aštar slibuje vyléčení z nemocí již tady na zemi, již před převibrováním, tak jí ty nohy pořád bolej. Ve srovnání s tónem a výrazivem jež použila v debatě s Bendou ona, jsme my ještírci byli velmi rezervovaní. Já jsem vlastně reagoval až ve chvíli, kdy Ivo na jistý diskuzní příspěvek, paradoxně taky ze strany „kontaktérů“, jen jiného ražení, kteří se dotazovali a Billy Meiera, odpověděl, že Meier je v důchodu. To jsem se neudržel, a připoměl jsem mu, že mi v roce 2003 zočivoči tvrdil, že Meier je mrtev. Ivo mi vysvětlil, že v jeho terminologii „v důchodu“ a „mrtev“ znamená stejnou věc a jelo se dál. Jelo se hlavně domů do Prahy, což bylo dobře, protože jsme tím pádem nebyli na místě, když byl hledán viník podpálení „dračích lodí“ k němuž došlo téhož dne. Předtím jsme se sice ještě setkali v restauraci, kde předtím followerka spáchala onen incident, ale každá parta ještírků seděla u svého stolu a bavili jsme se sice živě, ale na dálku. Nicméně celkové vyznění akce bylo pozitivní, ti co byli poprvé nevěřili svým uším a zato uvěřili nám zkušenějším, že to myslíme upchímě.
A tím skončila inzerce Bendových přednášek v předstihu na jejich webu. Navíc, na podzim 2006 byla sice na základě plakátů zaregistrována přednáška, která na webu inzerována nebyla a která se měla konat v Brně a skutečně se tam taky konala, ale ještírci snažící se na tuto přednášku proniknout byli odhaleni a nebyli vpuštěni dovnitř.
Ještírci osiřeli. Naše skupina JZD se od té doby zaměřila na další cíle (Scientologie, Triumfální centrum víry, Falun Gong a další), které mají souvislost s mimozemskými aktivitami na naší planetě. O tom ale až příště…
----------------------------
* Při současném stavu našich znalostí o Plejáranské všakvšistické flotile už samozřejmě známe řešení. Aštar Šeran totiž není jméno, nýbrž vojenská hodnost. Meier tedy patrně dostal zprávy o smrti jiného Aštara Šerana a zaměnil ho
Tehdy jsem ještě Bendu považoval za osobu, která společnosti škodí, takže jsem v diskuzi oponoval jeho blábolům na téma, jak máme změnit svou DNA z pozitivní na negativní a když to nezabralo, tak jsem mu pohrozil, že za jeho řeči to tom že židi jsou kříženci pseudotvůrců a zvířat by mohl být vystaven postihu za šíření rasové nenávisti.
V roce 2003, kdy měl přednášku v kulturním domě Eden, jsem už měl trochu lepší přehled, a věděl, že v diskuzi bude držet status quo, takže jsem za ním raději zašel o přestávce a důvěrně jsem se ho poptal na to jak je to s rozpory mezi jeho učením a učením Ufo Billy Meiera, kontaktéra ze Švýcarska z jehož učení Ivo vychází. Přitom Meier prohlašuje Aštara za zločince galaktického formátu, navíc již dávno mrtvého*. Ivo mi na to vysvětlil, že ve skutečnosti je mrtev Meier a klaka jeho odpadlých stoupenců a žáků nyní deformuje jeho poselství. Do diskuze jsem už nezasahoval vědouce, že jakákoli logická argumentace je v diskuzi s Bendou naprosto neupotřebitelná. Jako příklad uvádím dotaz mladoještírků z Magea, kteří se dotazovali jak je možné, že jak tvrdí Benda, byl Ježíš vegetarián, když v Bibli se píše, že jedl beránka. Na to Benda kontroval sdělením, že Bible je přeci pravdivá jen ze 30 procent. Jinak ale mladoještírci projevili bojového ducha, jednak nechali natisknout ještítrčí trička, z nichž jedno je dodnes pro mě ceněnou relikvií a navíc se mezi nimi našel odvážlivec, který v rámci objímání šel obejmout samotného Bendu.
Další a poslední pražská přednáška se konala v kulturním domě na Vltavské v lednu 2005. Na internetu to vřelo, Benda byl tehdy probírán na většině diskuzních klubů a ještírčí hnízda ožívala. K jeho aktuálnosti významě přispělo i to, že nedlouho před tím spáchal sebevraždu darker Sataník, jehož dopis na rozloučenou převzala většina médií, včetně odkazu na Vesmírné lidi, který v tom dopise byl. Vltavská byla narvaná k prasknutí, bylo tam tehdy skutečně 600 lidí, jak uvádí Benda a samozřejmě nespočet vesmírných lidí přítomných v astrálních tělech.
Followeři a ještírci byli zastoupeni tak půl napůl, proto se s poměrně velkým ohlasem setkala naše akce. Vzali jsme si totiž do batohů bílé pláště a plánovali jsme, že na diskuzi si je oblékneme a budeme Bendovi klást různé „anamnestické“ otázky, jako třeba zda někdo z předků byl psychiatricky hospitalizován a podobně. Benda nám ovšem vypálil rybník, protože žádnou diskuzi nevyhlásil a po přestávce pokračoval ve svých výkladech. Stáhli jsme se tedy do temného kouta pod bočním balkonem, navlékli na sebe bílé pláště a jeden plášť kluci drželi tak aby to vypadalo, že nesou svěrací kazajku. Ještě předtím jeden z ještírků, kterého jsem ostatně poprvé osobně potkal v OPH (občansko právních hlídkách), začal vyšilovat, že se Bendy nesmíme ani dotknout a tak dál, aby nás nemohl žalovat, což mě přimělo zamyslet se nad tím, jak vlastně akci ukončit, aby to nevyšumělo do ztracena a na druhou stranu, abychom nebyli postižitelní za hrubé narušování něčí akce. Akce musela být krátká a zároveň jsem chtěl, aby byla nějak vypointovaná, takže nakonec jsme to provedli tak, že jsme se tam pomalu, jako bychom ho nechtěli vyplašit, připlížili a pak já se zeptal:“Jste pan Koudelka? František Koudelka?“. Benda nás nevnímal a dokola opakoval :“Odejděte. Nerušte naši akci.“ Já počkal, až se bude nadechoval a zařval:“Promiňte toto je politováníhodné nedorozumění k jakému dochází maximálně třikrát za deset let.“ Načež jsme odkráčeli a Benda se vrátil ke svým výkladům.
Ovšem to nejlepší mělo ještě přijít. Benda pokračoval ještě asi půl hodiny ve volné improvizaci ze všeho, co mu vesmírní přátelé za ta léta nadiktovali, ostatně velká část první poloviny jeho přednášky byla zaměřena na kontaktérské techniky, kdy podle všeho ti, co hned neslyší mimozemšťany ve své hlavě, mají šanci zachytit první signál pomocí automatického psaní a pak už jim časem může naskočit i to audio. Ve chvíli, kdy už s přednáškou v podstatě končil a pronášel nějaké ty obecné fráze na rozloučenou, naběhl pod pódium mladík, dreadlocks na hlavě a práškový hasicí přístroj v ruce. A ten hasicí přístroj vyprázdnil směrem na Bendu načež nám zamával, řekl čau a zmizel.
Přítomní Bendovci se vrhli na nás, protože samozřejmě předpokládali, že to byla součást naší akce. Tehdy jsem to vnímal jako akci příliš hrubovibrační a proto jsem se od ní distancoval. Moje zvolání:“Ten k nám nepatří, to není žádný ještírek.“ Dnes, s odstupem, se za to hluboce stydím a ochotně bych dotyčného přivítal mezi námi, ale pochybuju že by o to stál. Byl určen vyšším metám a hned půl roku nato stál tváři v tvář několika stovkám klonů Darth Vadera. A bez namáčení!
Akce měla bouřlivou dohru na internetu, dlouho se snažil diskutovat především jakýsi Nitram. Když jsem v jeho výlevech orientačně změřil hloubku nenávisti k osobám v bílých pláštích, o dredatých individuích nemluvě, snažil jsem se posunout debatu směrem k problémům, které ideologie všeho druhu páchají, včetně smrti nebohého Sataníka (občanským jménem Zdeněk Adamec). Mezitím jsem v úplně jiných sférách debatoval se zmíňeným dredařem o tom jak nám zavařil. S ním jsem se nakonec usmířil poměrně snadno, protože ho to přestalo bavit, zatímco s všakvšisty se usmířit nebylo možné. A tak to zůstalo.
Poslední setkání ještírků s Ivo Aštarem Bendou, kterému jsem byl přítomen, proběhlo v létě 2006 v Pardubicích. Akce proběhla dle schématu, které vždy Milý Ivo zdůrazňoval, tj., že přijede kamkoli, kam ho pozvou a odpřednáší si svoje. V Pardubicích akci organizoval místní ctitel esoterických nauk a Ivo pouze přijel a přivezl s sebou svou kamarilu profitující z prodeje jeho spisů. Akce se oproti Vltavské vrátila k původnímu schématu přednášky a diskuze, patrně proto, že zde se Ivo neobával problémů. Meditace, Poselství a Objímání ovšem chyběly. Možná právě proto se následná diskuze bez problémů neobešla.
Přesto, že v hledišti byly tři nezávisle operující skupiny ještírků, jedna z JZD, jedna z filosofické fakulty a poslední z redakce Práva, nejvíce Ivovi zatopila jeho vlastní dlouholetá followerka. Ta mimochodem už stihla spáchat celkem slušné pozdvižení v blízké restauraci, kde vyhrožovala obsluze fyzickou likvidací, protože „jí do vegetariánského salátu přidali pepř, který není vegetariánský“. Taktéž se brouzdala v místní kašně, čehož byl svědkem jeden člen naší výpravy, zatímco já se s kamerou toulal někde úplně jinde jen proto, že mě na začátku nenapadla taková trivialita, jako vyměnit si telefonní čísla se všemi členy výpravy. Tato followerka vyčítala Ivovi, že přesto, že se intenzivně obrací k Aštarovi a Aštar slibuje vyléčení z nemocí již tady na zemi, již před převibrováním, tak jí ty nohy pořád bolej. Ve srovnání s tónem a výrazivem jež použila v debatě s Bendou ona, jsme my ještírci byli velmi rezervovaní. Já jsem vlastně reagoval až ve chvíli, kdy Ivo na jistý diskuzní příspěvek, paradoxně taky ze strany „kontaktérů“, jen jiného ražení, kteří se dotazovali a Billy Meiera, odpověděl, že Meier je v důchodu. To jsem se neudržel, a připoměl jsem mu, že mi v roce 2003 zočivoči tvrdil, že Meier je mrtev. Ivo mi vysvětlil, že v jeho terminologii „v důchodu“ a „mrtev“ znamená stejnou věc a jelo se dál. Jelo se hlavně domů do Prahy, což bylo dobře, protože jsme tím pádem nebyli na místě, když byl hledán viník podpálení „dračích lodí“ k němuž došlo téhož dne. Předtím jsme se sice ještě setkali v restauraci, kde předtím followerka spáchala onen incident, ale každá parta ještírků seděla u svého stolu a bavili jsme se sice živě, ale na dálku. Nicméně celkové vyznění akce bylo pozitivní, ti co byli poprvé nevěřili svým uším a zato uvěřili nám zkušenějším, že to myslíme upchímě.
A tím skončila inzerce Bendových přednášek v předstihu na jejich webu. Navíc, na podzim 2006 byla sice na základě plakátů zaregistrována přednáška, která na webu inzerována nebyla a která se měla konat v Brně a skutečně se tam taky konala, ale ještírci snažící se na tuto přednášku proniknout byli odhaleni a nebyli vpuštěni dovnitř.
Ještírci osiřeli. Naše skupina JZD se od té doby zaměřila na další cíle (Scientologie, Triumfální centrum víry, Falun Gong a další), které mají souvislost s mimozemskými aktivitami na naší planetě. O tom ale až příště…
----------------------------
* Při současném stavu našich znalostí o Plejáranské všakvšistické flotile už samozřejmě známe řešení. Aštar Šeran totiž není jméno, nýbrž vojenská hodnost. Meier tedy patrně dostal zprávy o smrti jiného Aštara Šerana a zaměnil ho
Ručníkový den 2008
Rok se s rokem sešel a už tu máme další ručníkáč. Je to opět v Crossu, ale to naprostá většina z vás už dávno ví z internetu :-))) Slejzat se začnem o páté, poezie od šesté a od osmé bude muzika.
Jináč Scifacon proběhl v pohodě, byť přednášku jsem trochu motal, ale zachránily mě dvě milé ještěrky z nichž Dáša mi připravila publikum zapěním árie "Ještírku na nebi hlubokém" a Jelena potom přispěchala s citlivě předneseným sdílením svého vztahu k ještírčímu hnutí ve chvíli, kdy mě se všechno začínalo motat. Díky ní jsem si dodal odvahu vyzvat přítomné ke cvičení Jetě-Ko a pár se jich dokonce přidalo.
Zítra možná dáme zas
Jináč Scifacon proběhl v pohodě, byť přednášku jsem trochu motal, ale zachránily mě dvě milé ještěrky z nichž Dáša mi připravila publikum zapěním árie "Ještírku na nebi hlubokém" a Jelena potom přispěchala s citlivě předneseným sdílením svého vztahu k ještírčímu hnutí ve chvíli, kdy mě se všechno začínalo motat. Díky ní jsem si dodal odvahu vyzvat přítomné ke cvičení Jetě-Ko a pár se jich dokonce přidalo.
Zítra možná dáme zas
Thursday, March 20, 2008
SciFaCon - místo příští prezentace ještírků
Reportáže z dalších dvou úžasných a nezapomenutelných akcí ještírků, Solsticií 2007 a presentace na Trpasliconu odsouvám raději na neurčito, protože jsem se rozhodl, že už je na čase, začít na ještírčí akce, přesněji řečeno na ty, které jsou určeny veřejnosti, upozorňovat i zde v předstihu. Nejbližší akcí tedy je presentace ještírčího hnutí na setkání fanů fantasy a scifi nazvaném SciFaCon, které se koná v sobotu 29. března v Základní škole Květnového vítězství 1554 na Praze 4. Dozvíte se zde mnoho zajímavých "skutečností", ale především zde podruhé (a poprvé pro veřejnost) zazní árie "Ještírku na nebi hlubokém" v podání nenapodobitelné ještěrky Dragomiry.
Evakuace spojená s cvičením Jetě-Ko
S omluvou a nesmírným zpožděním podávám zprávu o velmi zásadní akci z podzima loňského roku. Ještírci cvičili své rituální cvičení Jetě-Ko v počtu jedenácti osob (10 ještírků a jeden Sith, druhému Sithovi vděčíme za fotodokumentaci). Spolu s všakvšistickou pozorovatelkou, která se cvičení neúčastnila nás tak bylo třináct, což je neklamný důkaz toho, jak všakvšisté přeceňují naši pověrčivost. Akce se totiž dokonale vydařila.
Ještírčí cvičení na Jungmanově náměstí
Ve středu 22.listopadu byla svolána Evakuace žirafy (neještírkům bude jednou popsáno o co se jedná), ale nakonec došlo toliko k Evakuování z Geparda. Před usednutím v dalším podniku jsem navrhl podniknout cvičení Jetě-Ko, abychom se pak z hospody mohli postupně vytrácet. Sám jsem plánoval dát už jen jedno (nakonec jsem dal dvě, jak mě tak rozjařila ta družná pospolitost ještírků).
Ještírci souhlasili, a proto jsme se odebrali na Jungmanovo náměstí, kde cvičení proběhlo. Na prvním obrázku vidíte první cvik, který je nazván „Kalibrace šmáčné dráhy“, případně "Otevírání libidického systému". Libidický systém (pozor nezaměňovat s limbickým, což je skutečná struktura v mozku) nemá hmotný charakter a dokonce ani přesný a ohraničený korelát. Je to struktura čistě virtuální, podobně jako systém čakerní*.
Prvek 1. Kalibrace šmáčné dráhy
Otevírání libidického systému má ovšem i symbolický rozměr. Ještírek vrtí hlavou a přitom se dívá na palec zdvižený nahoru, což symbolizuje, že vrtět hlavou je správné. Podtextem ovšem je, že správné je též nezakazovat a nevyhýbat se věcem a událostem, nad kterými lze vrtět hlavou. Jednou takovou událostí je prvek bezprostředně následující.
Druhý prvek, "Nasávání vesmírného vlaha", byl původně chybně nazýván čerpání kosmické energie, jako narážka na esoterické pojetí tohoto pojmu. Časem se však ustálil názor, že používání tohoto pojmu je jevem natolik negativním, protože zavádějícím, že tento esoterický mem je třeba mýtit radikálně. Součástí tohoto mýcení je i jeho striktní přejmenovávání namísto používání v ironické rovině, která nemusí vždy být správně rozpoznána. Nepoučení nováčci, čerstvě fascinovaní tím, jak některé ještírčí technologie fungují, se mohou mylně domívat, že ještírci snad i disponují možností dodávat lidskému organismu energii na dálku. Nic takového však ještírci nedělají, protože znají daleko příjemnější technologie příjmu energie a někteří to s nimi přehánějí do té míry, že Jetě-Ko je pro ně naopak vítanou příležitostí se přebytečné energie zbavit.
Prvek 2. Nasávání vesmírného vlaha
Ovšem stávalo se, že mladý ještírek, nadšený například z ukázky fungování Ještírčích kamenů, byl natolik přesvědčen, že vše, o čem ještírci mluví funguje, že nepostřehl ironický podtext použití slova energie a byl tak vlastně infikován esoterickým memem. Když totiž v minulosti takto nadšený ještírek při „čerpání vesmírné energie“ cítil, jako by jím opravdu cosi prostupovalo, byl nakloněn tomu opravdu o tom uvažovat jako o energii, přes to, že se jedná o něco, co ani nezachovává zákon zachování energie. Vesmírné vlaho je prostě soubor vlastností prostředí a jeho nasávání je pak symbolickým potvrzením ztotožnění se se svým prostředím, potvrzením, že toto prostředí mi vyhovuje. Jeho zaměňování s energií je tedy velmi zavádějící. Proto bylo mimochodem zakázáno demonstrovat funkci kamenů ještírkům, kteří ještě neabsolvovali Jetě-Ko, což už na tomto setkání bylo respektováno.
Třetí prvek je označován jako "Míchání nesmírného blaha". Vesmírné vlaho je hned po přijetí transformováno v nesmírné blaho. Následující cvik zajišťuje, aby toto blaho prostoupilo celý ještírkův organismus.
Prvek 3. Míchání nesmírného blaha
Zde přichází vhodná chvíle na poznámku o tom, jak se vlastně Jetě-Ko dostalo na planetu Zemi. Jestli totiž první prvek připomíná jisté rehabilitační cvičení pro strnulou šíji a druhý zase cosi na způsob Tai-Chi, tak třetí prvek bude zasvěcencům připadat už rovnou jako vykradený z Tensegrity, cvičení vycházejícího z Magických Gest Carlose Catanedy. Takže by se mohlo zdát, že celé Jetě-Ko, je vlastně poskládáno ze cviků „vypůjčených“ z jiných systémů. Omyl je pravdou!
Je to naopak Jetě-Ko, které je původním zdrojem. Na planetu Zemi ovšem dorazilo v podobě fragmentů, v době událostí popisovaných v Legendě o Furínském Plátně. Tyto různé fragmenty se poté začlenily do různých systémů a odtamtud je pracně dolujeme zpátky.
Jednoznačný ještírčí původ má i další prvek, který se značně podobá například prvkům ninjutsu zvaným kuji-kiri (též mudrá), tedy gest, která vyvolávají vnitřní síly. Jeho smyslem je uzavírání libidického okruhu za účelem podržení vesmírného vlaha resp. nesmírného blaha a jeho aktivaci pro závěrečné dva prvky, na které je předchozí cvičení vlastně pouhou průpravou. Prvek je zakázáno zobrazovat a rovněž jeho název je tajný. Na planetě Zemi je toto utajení usnadněno skutečností, že je pro lidské bytosti s výjimkou kmene X'škyt-phoů nevyslovitelný.
Prvek 5. Švédský idol
Na fotografii z loňského roku zde vidíte předposlední prvek základní sady Jetě-Ko nazývaný "Švédský idol" kvůli způsobu, jakým nám informace o něm byla předána. Tento prvek totiž není součástí žádného pozemského tělovýchovného systému a přesto byl pro zkompletování sady natolik důležitý, že se vesmírní ještírci rozhodli využít moderních informačních kanálů, aby nám o něm předali poselství (no uznejte, že tohle nemůže být nic jiného, než poselství z vesmíru).
Poslední prvek – zvaný "Pilot" – se nedoporučuje fotografovat. Buď ho máte cvičit a nebo alespoň pozorovat cvičící naživo, abyste se mohli maximálně podílet na jeho atmosféře. Zabývat se při něm čímkoli jiným je mrháním kosmickým vlahem. Nikdo vám nicméně nebrání, abyste jej poté zkusili namalovat. Jedinou výjimku tvoří umělečtí fotografové, schopní zachytit tento prvek tak, aby se z fotografie přenášela atmosféra srovnatelně s autentickým zážitkem a takto se namnožil vesmírný elán.
Prvek 6. Pilot
Tímto prvkem je nesmírné blaho v těle i v okolí dokonale rozmístěno a maximálně rozmnoženo. Poté se ještírci mohou odebrat k načerpání skutečné energie do podniku, kde přívětivost personálu zaručuje, že další evakuace nebude zapotřebí.
---------------------------------------
*
Ovšem na rozdíl od čakerního sytému, kde se dozvídáte, jak jednotlivé čakry souvisí s různými fyziologickými strukturami a orgány, u libidického systému, ještírci tyto koreláty nehledají. Nechtějí totiž upadnout do situace podobné té, která nastala v případě čaker, kde se sice o korelacích hodně mluví, ale na současném stavu poznání nejsou testovatelné. A hromaděním netestovatelných hypotéz upadá teorie do chaosu nebo přinejmenším do zmatku.
Podobnost s názvem limbického systému proto, prosím, považujte za naprostou shodu okolností. Uvádí se o něm sice, že podporuje funkce, související s emocemi a pamětí, ale asi lze těžko předpokládat, že je prvním centrem, kde se vyhodnocují vstupy z periferie. Totéž platí pro Midforebrain bundle. A kde je první místo, kde vzniká základ našich libých pocitů, to ví čert.
Může to klidně být „your gut“, váš viscerální (břišní) mozek. Nebo játra, vždyť v tradici některých národů je duše umísťována do jater a něco na tom bude. Játra nejsou jen stroj na metabolismus, ale i jeho regulátor, byť jeden z mnoha. A když něco dokáže ovlivnit váš metabolismus, dokáže to i ovlivnit vaše myšlení, na to vemte jed. Neurony jedou především na glukózu. Ale nehodlám dělat hypotézy podobné té, že štěstí je vlastně koncentrace serotoninu. To by přeci antidepresiva typu inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) působily na každého.
Ve středu 22.listopadu byla svolána Evakuace žirafy (neještírkům bude jednou popsáno o co se jedná), ale nakonec došlo toliko k Evakuování z Geparda. Před usednutím v dalším podniku jsem navrhl podniknout cvičení Jetě-Ko, abychom se pak z hospody mohli postupně vytrácet. Sám jsem plánoval dát už jen jedno (nakonec jsem dal dvě, jak mě tak rozjařila ta družná pospolitost ještírků).
Ještírci souhlasili, a proto jsme se odebrali na Jungmanovo náměstí, kde cvičení proběhlo. Na prvním obrázku vidíte první cvik, který je nazván „Kalibrace šmáčné dráhy“, případně "Otevírání libidického systému". Libidický systém (pozor nezaměňovat s limbickým, což je skutečná struktura v mozku) nemá hmotný charakter a dokonce ani přesný a ohraničený korelát. Je to struktura čistě virtuální, podobně jako systém čakerní*.
Otevírání libidického systému má ovšem i symbolický rozměr. Ještírek vrtí hlavou a přitom se dívá na palec zdvižený nahoru, což symbolizuje, že vrtět hlavou je správné. Podtextem ovšem je, že správné je též nezakazovat a nevyhýbat se věcem a událostem, nad kterými lze vrtět hlavou. Jednou takovou událostí je prvek bezprostředně následující.
Druhý prvek, "Nasávání vesmírného vlaha", byl původně chybně nazýván čerpání kosmické energie, jako narážka na esoterické pojetí tohoto pojmu. Časem se však ustálil názor, že používání tohoto pojmu je jevem natolik negativním, protože zavádějícím, že tento esoterický mem je třeba mýtit radikálně. Součástí tohoto mýcení je i jeho striktní přejmenovávání namísto používání v ironické rovině, která nemusí vždy být správně rozpoznána. Nepoučení nováčci, čerstvě fascinovaní tím, jak některé ještírčí technologie fungují, se mohou mylně domívat, že ještírci snad i disponují možností dodávat lidskému organismu energii na dálku. Nic takového však ještírci nedělají, protože znají daleko příjemnější technologie příjmu energie a někteří to s nimi přehánějí do té míry, že Jetě-Ko je pro ně naopak vítanou příležitostí se přebytečné energie zbavit.
Ovšem stávalo se, že mladý ještírek, nadšený například z ukázky fungování Ještírčích kamenů, byl natolik přesvědčen, že vše, o čem ještírci mluví funguje, že nepostřehl ironický podtext použití slova energie a byl tak vlastně infikován esoterickým memem. Když totiž v minulosti takto nadšený ještírek při „čerpání vesmírné energie“ cítil, jako by jím opravdu cosi prostupovalo, byl nakloněn tomu opravdu o tom uvažovat jako o energii, přes to, že se jedná o něco, co ani nezachovává zákon zachování energie. Vesmírné vlaho je prostě soubor vlastností prostředí a jeho nasávání je pak symbolickým potvrzením ztotožnění se se svým prostředím, potvrzením, že toto prostředí mi vyhovuje. Jeho zaměňování s energií je tedy velmi zavádějící. Proto bylo mimochodem zakázáno demonstrovat funkci kamenů ještírkům, kteří ještě neabsolvovali Jetě-Ko, což už na tomto setkání bylo respektováno.
Třetí prvek je označován jako "Míchání nesmírného blaha". Vesmírné vlaho je hned po přijetí transformováno v nesmírné blaho. Následující cvik zajišťuje, aby toto blaho prostoupilo celý ještírkův organismus.
Zde přichází vhodná chvíle na poznámku o tom, jak se vlastně Jetě-Ko dostalo na planetu Zemi. Jestli totiž první prvek připomíná jisté rehabilitační cvičení pro strnulou šíji a druhý zase cosi na způsob Tai-Chi, tak třetí prvek bude zasvěcencům připadat už rovnou jako vykradený z Tensegrity, cvičení vycházejícího z Magických Gest Carlose Catanedy. Takže by se mohlo zdát, že celé Jetě-Ko, je vlastně poskládáno ze cviků „vypůjčených“ z jiných systémů. Omyl je pravdou!
Je to naopak Jetě-Ko, které je původním zdrojem. Na planetu Zemi ovšem dorazilo v podobě fragmentů, v době událostí popisovaných v Legendě o Furínském Plátně. Tyto různé fragmenty se poté začlenily do různých systémů a odtamtud je pracně dolujeme zpátky.
Jednoznačný ještírčí původ má i další prvek, který se značně podobá například prvkům ninjutsu zvaným kuji-kiri (též mudrá), tedy gest, která vyvolávají vnitřní síly. Jeho smyslem je uzavírání libidického okruhu za účelem podržení vesmírného vlaha resp. nesmírného blaha a jeho aktivaci pro závěrečné dva prvky, na které je předchozí cvičení vlastně pouhou průpravou. Prvek je zakázáno zobrazovat a rovněž jeho název je tajný. Na planetě Zemi je toto utajení usnadněno skutečností, že je pro lidské bytosti s výjimkou kmene X'škyt-phoů nevyslovitelný.
Na fotografii z loňského roku zde vidíte předposlední prvek základní sady Jetě-Ko nazývaný "Švédský idol" kvůli způsobu, jakým nám informace o něm byla předána. Tento prvek totiž není součástí žádného pozemského tělovýchovného systému a přesto byl pro zkompletování sady natolik důležitý, že se vesmírní ještírci rozhodli využít moderních informačních kanálů, aby nám o něm předali poselství (no uznejte, že tohle nemůže být nic jiného, než poselství z vesmíru).
Poslední prvek – zvaný "Pilot" – se nedoporučuje fotografovat. Buď ho máte cvičit a nebo alespoň pozorovat cvičící naživo, abyste se mohli maximálně podílet na jeho atmosféře. Zabývat se při něm čímkoli jiným je mrháním kosmickým vlahem. Nikdo vám nicméně nebrání, abyste jej poté zkusili namalovat. Jedinou výjimku tvoří umělečtí fotografové, schopní zachytit tento prvek tak, aby se z fotografie přenášela atmosféra srovnatelně s autentickým zážitkem a takto se namnožil vesmírný elán.
Tímto prvkem je nesmírné blaho v těle i v okolí dokonale rozmístěno a maximálně rozmnoženo. Poté se ještírci mohou odebrat k načerpání skutečné energie do podniku, kde přívětivost personálu zaručuje, že další evakuace nebude zapotřebí.
---------------------------------------
*
Ovšem na rozdíl od čakerního sytému, kde se dozvídáte, jak jednotlivé čakry souvisí s různými fyziologickými strukturami a orgány, u libidického systému, ještírci tyto koreláty nehledají. Nechtějí totiž upadnout do situace podobné té, která nastala v případě čaker, kde se sice o korelacích hodně mluví, ale na současném stavu poznání nejsou testovatelné. A hromaděním netestovatelných hypotéz upadá teorie do chaosu nebo přinejmenším do zmatku.
Podobnost s názvem limbického systému proto, prosím, považujte za naprostou shodu okolností. Uvádí se o něm sice, že podporuje funkce, související s emocemi a pamětí, ale asi lze těžko předpokládat, že je prvním centrem, kde se vyhodnocují vstupy z periferie. Totéž platí pro Midforebrain bundle. A kde je první místo, kde vzniká základ našich libých pocitů, to ví čert.
Může to klidně být „your gut“, váš viscerální (břišní) mozek. Nebo játra, vždyť v tradici některých národů je duše umísťována do jater a něco na tom bude. Játra nejsou jen stroj na metabolismus, ale i jeho regulátor, byť jeden z mnoha. A když něco dokáže ovlivnit váš metabolismus, dokáže to i ovlivnit vaše myšlení, na to vemte jed. Neurony jedou především na glukózu. Ale nehodlám dělat hypotézy podobné té, že štěstí je vlastně koncentrace serotoninu. To by přeci antidepresiva typu inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) působily na každého.
Subscribe to:
Posts (Atom)