Letní Solsticie 2009

V neděli 21. června oslavíme Solsticie cvičením JeTě-Ko v prostoru výstavy o mimozemšťanech v centru Chodov. Sraz je v 15:00, protože i já sám to budu chvíli hledat, tak JeTě-Ko bude začínat o něco později, koneckonců taky si chceme prohlídnout tu výstavu.

Ručníkový předvečer 24.5., Ručníkový den a dva tipy na 30.5.

Ručníkový den nám letos vychází na pondělí, kdy bude večer tradiční setkání v zahrádce na Letné. V neděli 24.5. ovšem chystáme zahřívací předakci v kavárně nebo možná spíše v suterénu klubu Cross (Mapky obou lokací jsou na konci článku.) Protože předpokládaný hlavní host, Jana Hollanová, kterou sháním už od března se mi neozvala ani na urgence, bude program spočívat hlavně v promítání filmů ve formátu super8, což je klasická promítačka, na jakých se promítalo v době, kdy Addams psal Stopařova průvodce. Budou to různé scifárny, jejichž výběr zatím ještě není ukončen, ale bude tam Pilotní díl původní série Star Treku (tzv TOSca) a Alien. A pozor! Vše bude v krácených verzích, které se tehdy vydávaly proto, že filmové médium je poměrně drahé, takže mít doma film v plné stopáži by bylo neúnosně drahé. Více vám o tom řekne Jan Rybář, který je majitelem projektoru a sběratelem filmů v tomto formátu.

Nebude samozřejmě chybět ani nějaká ta nonsense poezie, což ale z části závisí taky na vás, protože jako vždy jsou vítány příspěvky všeho druhu. Především je to recitace pozemských jazykových mutací Vognoské poezie, dále pak vlastní tvorba a případně cokoli co vám bude připadat vhodné.

Začínat se bude v 17:00 promítáním, mezitím se mohou průběžně hlásit recitátoři a podle jejich počtu vyrobíme ad hoc line up a začít bychom mohli kolem šesté.

V pondělí jak jsem již psal je sraz na Letné v zahradní restauraci, kde už to taky párkrát bylo, ale raději dodám mapku, aby to nováčci nemuseli hledat. Srážet se můžete jak je libo, recitace bude opět od 18:00. Recitace české a anglické verze bude letos sborová, takže každý, kdo bude mít jen chvilku času, tak by se měl text naučit.

Na sobotu 30. května se nám sešly dvě akce s ještírčí tematikou. Na Mezi Ploty v Bohnicích od 15:00 na scéně Plenér III uvede divadelní spolek Misionáři své představení „357: Kamarádi na orbitě“. Představení jsem viděl na podzim a mohu ho vřele doporučit, stručnou recenzi najdete v předminulém příspěvku.

V sobotu ale rovněž proběhne v Říčanech poněkud netradiční Con jménem HříčCon na kterém budu referovat o ještírčím hnutí mysli. Přednáška zatím není v programu, detaily se budou ještě domlouvat, nicméně v zásadě bude podobná té co jsem v březnu přednesl v Crossu. Na HříčConu ovšem vystoupí řada dalších atraktivních přednášejících, takže pokud ještě nemáte na sobotu 30tého program a měli byste náladu na něco komornějšího neváhejte a vypravte se do Říčan.

A tady jsou slíbené mapky - klub Cross



A zahrádka na Letné:



(mapky lze zvětšit kliknutím).

Temné Solsticie 2008

Mínus šesté Solsticie se budou již tradičně (podruhé) konat tuto neděli 21. 12. ve 14:30 v informačním centru Špička na Vyšehradě. Je to ulice v Pevnosti, č.p. by mělo být 9. a když jdete od metra Vyšehrad tak je to zhruba mezi Táborskou branou a Jedličkovým ústavem, ovšem na druhé straně než je ústav. Špička ostatně taky původně byla brána a v jejích zbytcích se nachází zmíněné informační centrum. Pro jistotu ještě přikládám obrázek.

Fenomén nízkých přeletů...

Celý svět posmutněl z toho, že proroctví Blossom Goodchildové se nevyplnilo a píárčíci z tzv. Galaktické federace se nám nevokázali. Málokdo si ale uvědomil, že to ještě neznamená, že nepřiletěli. Přesněji, že nepřiletěli blíže, protože na orbitě Jupitera kotví buď P'taahova nebo Aštarova flotila stále. Děje které se v té době odehrávaly ovšem nasvědčují přítomnosti Vesmírných lidí velmi blízké, ať už to byl sraz Ještírků v úterý 14. ho ve Styxu, nebo představení "357:Kamarádi na orbitě" od souboru Misionáři hned následujícího dne. Hra je to velmi nápaditá, a je velmi volně inspirovaná mytologií Ivo A. Bendy, jinak než volně ani být nemůže, protože koneckonců Bendova mytologie sama je taky pěkně volná.

V tuto chvíli se ale ještě raději vyhnu nějakým interpretacím, které si musím líp rozmyslet, aby v nich nebylo příliš "spoilerů" tedy prozrazování děje. Zatím pouze řeknu tolik, že hru rozhodně stojí za to vidět jak pro námět a zpracování, tak kvůli hereckým výkonům a to obzvláště v případě velmi civilně pojatého Aštara, vilně pojaté Satan i éterické a přesto pudově živočišné Ježíš. Hra má i překvapivou pointu, na níž je nejpřekvapivější to, že je vlastně logickým vyústěním všeho o čem je ve hře řeč. Nejpřesvědčivější je pak završený gestalt vesmírného slizu, pravá katarze celého kusu, která pak již logicky ústí do hravého, lehce erotizujícího finále.

Ještě jednou důrazně doporučuji tuto hru vidět a až zas někde k vidění bude, tak tady dám vědět.

Camino Loco - 1 - Na konec světa

Je to hrozný, kolik už tady toho dlužím a co jsem všechno nasliboval, ale nejvíc ze všeho jsem ze všech stran urgován o report z výpravy do Santiaga de Compostela. Bude to poněkud zkratkovité a hlavně o fotkách, abych zbytečně nezdržoval. Fotky ovšem začínají být zajímavé až na jihu Francie, takže ve zkratce, jak jsem se tam dostal.
Na Barandově mám oblíbené místo na stopa hned za křižovatkou, je tam zrušená autobusová zastávka, takže ideální místo na zastavení. Řidič kamionu mi ovšem signalizuje, že mám běžet na OMV, že mě naloží tam. Naštěstí nežertoval. Jede někam poblíž Plzně, takže vystupuju na pumpě u Rokycan. Než se rozkoukám, tak mi dohodí kolegu, s nímž jedu až na Rozvadov.
Tam zjišťuju, že jsem udělal totální botu, protože na tam prostě nejde stopovat. Vracím se pěšky na poslední benzínku a tam, na to že je tma, poměrně rychle chytám další stop, pán s dodávkou, který mě dovezl až na benzínku u Heilbronu.
Tam druhý den půl dne vykysnu, protože se ptám, kdo jede do Francie, což je ještě maličko brzy. Poté se tam zčista jasna zjeví dva belgičtí stopaři, jeden z nich mě požádá o toaleťák, já mám jen kapesníčky a on si vezme jen jeden a vzdálí se. Mezitím mi jeho kolega poradí, že bych se měl podívat do mapy, která tam opodál stojí a najít si nějaké vhodné místo v německu, pak hbitě sežene stopa, kterým rychle opouštějí stanici, protože tomu prvnímu je v patách hajzlbába, co ho načapala v křoví. Začínám se ptát místo Francie na Saarbrücken a odjíždím během pěti minut.
V Saarbrückenu přespím v parku a druhý den chytám stopa rovnou do Paříže. Trochu se tam projdu a pak vyrážím vlakem do Etampes. Další den jsem jel po cestě přes Orleans, Vierzon, Chateauroux do Limoges, kde mě v podvečer naložila milá dáma s Twingem, která chce abych pořád něco vyprávěl, protože má za sebou dlouhou cestu a nechce usnout. Tak jsem vyprávěl o svých předchozích výletech, hlavně o stopu v USA, a nějak jsme si sedli do noty, takže když potom telefonuje s přáteli za nimiž jede, tak mi tam vyjedná nocleh. Za vzpomínku stojí, že během toho telefonátu vzala jeden kruhový objezd pětkrát dokolečka.
Takže jsem kousek před Perigeux strávil příjemný večer s jejími přáteli. Dva pánové a dvě dámy, všichni čtyři středoškolští učitelé matematiky, tři z nich ovšem již ve výslužbě, trávící společnou dovolenou na Francouzském venkově. Ráno mi nabídli, jestli se nechci pár dní zdržet. Protože jsem předchozího dne chvilku před cílem zahlédl zajímavý hrad a taky proto, že je to fajn parta a čas mě ještě netlačil, tak jsem se rozhodl jeden den zůstat, s tím, že bych se vypravil ten kousek zpátky a večer dorazil. Nakonec jsme se domluvili, že se půjdu podívat na jeden hrad, co je o něco blíž, oni počkají ještě na jednu kamarádku, pak mě vyzvednou a pojedeme společně na ten, co jsme míjeli den předtím.
Tak jsem se vydal pěšky směrem na Hautefort, abych měl nějakou rozcvičku na to šlapání do Santiaga. Cesta byla celkem hezká, ale do Hautefortu jsem dorazil tak pozdě, že jsem si ho jen prohlédl z venku a už jsem musel na místo srazu.

Pak jsem společně jeli na ten druhý hrad, který se jmenuje Exicideuil a ještě jsme trochu pocourali v jeho okolí, takže jsem měl za ten den chození docela dost.

Večer jsme si udělali docela zajímavé barbecue, s klobásami, které se místo s chlebem podávaly s crepem, což je taková tenoučká slaná palačinka, která se pomazala hořčicí a do ní se ta klobása zabalila. Další den jsem vyrazil dál, minul Perigeux, které údajně má být velice zajímavé, ale starší maželé, co mě tam vezli, mi nabídli, že mě hodí na výpadovku a já přeci jen chtěl zase trochu dohnat čas. Zastavil jsem se tedy až v Bergeracu a u sochy Cyrana vám vyfotil kousek města z jejího pohledu.


Z Bergeracu jsem pokračoval na Marmande a Mont Marsan, za nímž jsem nocoval opět pod širákem a další den jsem kolem poledního byl v Orthezu. Tam jsem poprvé padnul na značku pouti do Santiaga. Orthez je na Route de Vezelay, kterou jsem vlastně nevědomky sledoval už od Limoges, ale nohu jsem na ní položil až tady.


Proto jsem se taky po obídku a chvíli očumování u řeky rozhodl, že když už jsem tedy přímo na "Camino" tak se po něm kousek projdu, přestože původně jsem chtěl s chozením začít nejdřív v Saint Jean Pied de Port. Ale tohle místo mi pro začátek "skutečné pouti" přišlo jako celkem vhodný.


Koneckonců odtamtud taky mám první razítko, byť jen v konverzační příručce španělštiny, poněvač jsem se tam ještě nějak nerozhoupal pořídit si kredenciál. No a takhle vypadal můj první kousek "Camino".


Bylo to docela příjemné a když jsem toho měl už dost, tak jsem zamával akorát, když jel kolem majitel hotelu "du Vieux Pont" v městečku Sauvetere de Béarn, který byl v té době zrovna v rekonstrukci, takže mi tam nabídl přespání v jednom z pokojů. Předtím jsem si ovšem ještě zaplaval v řece Gavě, kolem toho mostu.


Následujícího dne krátce po poledni jsem byl už v Saint Jean Pied de Port, městečku odkud vyrážejí poutníci, kteří mají na cestu vyhrazený zhruba měsíc. Je tam úřad pro poutníky, kde se dá pořídit kredenciál, ale já jsem se nějak zasekl, když jsem se dozvěděl, že už nikde po cestě nejsou žádný ubytovny zadarmo, a v Saint Jean to vypadalo tak, že i ty neoficiální byly kolem 10E. Navíc už jsem v konverzační příručce měl dvě razítka, tak jsem si řekl, že je budu dál sbírat tam. Ona ta příručka je ještě předrevoluční a razítka z pouti do Santiaga mezi frázemi o budování socialismu na Kubě mi připadla docela vtipná. Ale zas moc žvaním a zapomínám na fotky.


Říčka která protéká Saint Jean je o poznání studenější, ale ustál jsem to. Protože jsem si nechal v úřadu pro poutníky bágl a v něm tabák, tak jsem se vydal osockovat dámu, co tam pokuřovala na dece opodál. Byla tam ještě s partnerem a vyklubali se z nich staří hipíci, takže jsem svorně zdrbli rusáky i amiky. Pak jsem si vyzvedl batoh a protože se nebe nehezky kabonilo upíchnul jsem se pro tu noc v herberku a vydal se sesbírat fusekle, které jsem předtím v domění, že budu spát zase podširákem, ručně vypral v přilehlém kempu a rozvěsil tamtéž, ještě předtím než jsem se šel koupat. No a v kempu jsme padl na tu dvojku dobrých hipíků, co jsem potkal u řeky, ještě s jedním kamarádem. Nabídli mi vinikající víno a když jsem chtěl dát do placu camembert který jsem předtím koupil v supermarketu, tak se jen shovívavě pousmáli a ten dobrý gentleman se dotázal, zda mám rád opravdu zralé sýry. Po mém přitakání vybalil cosi, z čeho nejprve musel okrájet asi půlcentimetrovou vrstvu multietnické kultury, ovšem ten vnitřek, to bylo něco, co jsem ještě do té doby neochutnal. K dovršení mého štěstí ještě padla nabídka, že by se ta partička následujícího dne vypravila do Pamplony a vzali mě sebou. Domluvili jsme se na desátou, takže jsem do postele moc nespěchal. Prádlo bylo ještě mokré, takže jsem se vrátil do herberku, tak poklábosil s německými poutníky a pak jsem se vydal ještě jednou to kempu ty fusekle konečně sebrat. Bylo to tak akorát, protože po cestě zpět už začínalo krápat a v noci se strhl dost děsný liják.

Ráno bylo děsivé.

Pravidelnost kokrhání ve mě budila pocit, že to snad je ze záznamu, ale když jsem pak vylezl na zahrádku zjistil jsem, že pachatel byl až moc živý. Tou dobou jsem už byl v herberku sám, poutníci už dávno byli na cestě.

Noční liják byl skutečně vydatný a bohužel vyplavil mým novým přátelům stan, takže místo do Pamplony museli jet do čistírny sušit svršky. Vydal jsem se tedy na cestu sám a kombinací stopu a pochodu jsem byl záhy na hranici provincie Navarské, kterou jsem překročil "a pie".


Krátce po poledni jsem byl v Rocesvales, cíli pěší etapy a k mému překvapení pěší poutníci, kteří šli horskou cestou s podstatně větším převýšením, než měla silnice, už tam byli také. Na rozdíl od nich jsem ale já musel vyrazit dál, protože jsem neměl na věc zdaleka tolik času a do Santiaga bylo ještě daleko.

Ještě večer jsem byl v Pamploně, kde jsem zjistil, že varování jehož se mi dostalo v úřadu pro poutníky v Saint Jean, že ve Španělsku bude kredenciál nezbytný pro ubytování, nebylo plané. Po marném hledání nějakého jiného než oficiálního herberku jsem rezignoval, a zjistil, že kredenciál, takové malé leporelo, kam správně patří ta razítka, stojí pouhé euro a ubytování v Pamploně dalších šest. A herberk je tam úžasný, je to taková dřevěná dvoupatrová vestavba uvnitř prastarého kostela. A počet vandrovníků si samozřejmě musíte vynásobit dvěma. Bohužel tam bylo příliš tma na focení, takže se tam budete muset vypravit sami. Já tady z Pamplony ukážu pouze kus jakéhosi pokusu o moderní sakrální architekturu, kterou jsem vyfotil v rámci dokumentace zločinů proti dobrému vkusu.


V Pamploně nicméně už bylo jasné, že ujít nějaký podstatnější kus camino po svých stejně nepřipadá v úvahu a navíc se mi zoufale stýskalo po moři, které jsem neviděl už tři roky, takže jsem vyrazil směrem na San Sebastian. Stopování u nesmírně frekventovaného nájezdu na dálnici trvalo asi dvě hodiny a pak mě vzal chlapík co mě zavezl do místa, kde na dálnici vjíždělo asi tak jedno auto za pět minut. Vzalo mě třetí. Byl to pár mladých Basků, kteří jeli poměrně velký kus cesty, co jsem potřeboval, ale v půlce se potřebovali zastavit u rodičů slečny, takže mě vysadili v malebném a echt baskitském městečku, kde separatistické transparenty visely i na radnici. A ta zeď hned vedle radnice slouží ke hraní peloty a i v současnosti se tam pořádají tradiční turnaje.


V městečku jménem Leitza jsem měl asi hodinku na rozhlídnutí, pak mě Baskové opět naložili a dovezli až do městečka Vilabona, kde mi doporučili sednout na vlak a do San Sebastianu už dojet vlakem, což by bylo docela rozumné, ale já měl chuť trochu pocourat, takže jsem pustil z hlavy San Sebastian, které jsem v tu chvíli už taky měl opačným směrem než Santiago a vyrazil po malé silničce rovnou k moři.


Tam jsem se chtěl napojit na další možnou cestu do Santiaga, zvanou "Camino norte" nebo taky "Camino da costa". A chvíli před tím, než jsem překročil poslední hřeben, který mě dělil od moře, koukám, že už na ní jsem.


Záhy jsem z ní ale zase sešel, protože jsem se chtěl držet silnice, kvůli možnosti, že by mě někdo svezl, a vydal se směrem rovnou k moři. Tak jsem dorazil do Aia, které na téhle fotce vypadá, jako že už je to u moře, ale ve skutečnosti je to ještě pěkný kousek.


Naštěstí hned za Aia jsem chytil stopa do Zarautzu. Chlapík, když zjistil, že putuji do Santiaga, tak mě vysadil v místě, kde z města vychází "camino", a mám pocit, že proto, abych nepropadl pokušení pokračovat v cestě stopem a ťapal jako každý pořádný "peregrino". Já měl ještě pořád dost sil, takže jsem si řekl, že si teda kousek ještě dám, když už mě teda takhle nasměroval. Ostatně procházka podél moře bylo to, proč jsem tady, žejo. A tak jsem vyrazil.

Cesta vedla do kopce...



...a ještě do kopce...



...a ještě...



...a pořád do kopce...



...a víno ještě bylo nezralé a navíc čerstvě práškované.



Ovšem nahoře byl výhled který stál za to.



Za něco úplně jiného ovšem stálo značení, kvůli kterému jsem nenašel odbočku k nějaké kapli, co tam měla být po cestě. Naštěstí sakrálních staveb jsem tou dobou už byl docela nabažen, takže jsem toho ani moc nelitoval. Koneckocnů nechtěl jsem riskovat, že dorazím ke katedrále v Santiagu ve stavu, kdy už jich budu mít úplně plný zuby a bude mi z nich na blití. Takže jsem se spokojil s tím, že jsem si prohlédl kousek zajímavé moderní architektury a na noc si ustlal u hřbitova v městečku Getaria, které vidíte v pozadí snímku.



V Getarii je zajímavé, že tam od kostela na hřbitov mají eskalátor, on tam teda nejspíš je proto, že v tom svahu jsou nalevo od něj nové obytné domy, ale leží zároveň na přímé spojnici těchto dvou míst. V kostele se zrovna konal nějaký pohřeb byť fotografie smutečních hostů na eskalátoru by byla zajímavá kuriozita, tak mi to nějak nekonvenovalo s mým zvykem nesrat se cizím lidem do jejich soukromí a frčel jsem dál.



Bral jsem to po silnici podél moře, zatímco camino vedlo někde po kopečkách, takže jsem sice zase přišel o nějakou tu kapli na místě bývalé poustevny, ale za to jsem si vyfotil tyhle schody do moře.



Místem, které jsem na pobřeží měl jako jediné naplánované, byla pláž v Zumaia, kterou jsem viděl na fotce v jednom katalogu co jsem našel v turistickém ofisu ještě ve Francii a dost mě nadchla ve smyslu "to musím vidět". Proto mě zarazilo, když jsem do Zumaiia dorazil a uviděl pláž naprosto standardní.



Standardní, nicméně velice příjemná, takže jsem se tam placatil celé dopoledne, takže do města samotného jsem dorazil tradičně v době siesty a tak jsem se rozhodl, rozhlídnout se kolem a na druhé straně jsem padnul na cestičku, která vedla na tohle místo.



No a pak jsem se tam ještě vyšplhal na takový kopeček a odtamtud konečně uviděl tu pláž z toho prospektu.



Už z dálky bylo vidět, že je natřískaná lidma takže jsem ani nešel blíž a poté co jsem se dozásobil potravinami vyrazil jsem na další cestu. Chtěl jsem sice do Bilbaa, ale když mě naložil kluk co jel podél pobřeží, tak jsem se rozhodl jet s ním kam až to půjde, protože na té cestě ležela Gernika, kam jsem se chtěl případně taky podívat. Noc mě zastihla na cestě a z místa kde jsem nocoval pod širákem mě tentokrát vyhnal déšť někdy ve tři v noci. Tak jsem se sbalil a šlapal až k domku u cesty, kde byl jakýs takýs přístřešek a tam jsem v sedě ještě trochu klimbal. Ráno mě tam objevila paní co tam bydlela, nabídla mi kafe a pak mě svezla kus cesty, protože jela do práce mým směrem. Odtamtud už to bylo jedním stopem do Gerniky.



Ty budovy co vidíte v popředí jsou postavené až po válce, kostel je jedna z mála budov, které se v Gernice zachovaly. Z Gerniky jsem chytil stopa do Amorebiety a dostalo se mi doporučení pokračovat autobusem. Pán mě dokonce vysadil na zastávce a chtěl mi vnutit lístek, což jsem se nedal, tak slabě jsem na tom zase nebyl - lístek stál něco málo přes euro. Ten autobus se mi nicméně hodil, protože do Bilbaa už to jinak bylo po dálnici a to je vždycky děsnej voser. A já chtěl stíhat Guggenheimovo muzeum.



Budova sama mě nadchla, expozice už míň, ale teď zpětně si uvědomuju, že jsem se tam vlastně dozvěděl spousta věcí. Je tam totiž stálá expozice surrealismu, kde mi přišlo děsně rušivé, že tam byly exponáty jako šaty a jiné designové záležitosti a teď si vlastně uvědomuju, že to vůbec není k zahození vědět, jak silně surrealismus ve své době přesahoval oblast výtvarného umění. Akutně se mi ale nejvíc líbila výstava Juana Muňoze, kde jsem nicméně nefotil, páč se to nesmělo a navíc jsem předpokládal, že najdu odkaz na lepší fotky než bych pořídil sám. Když jsem teď trochu brouzdal na těch stránkám, tak jsem si vzpomněl, že ten Serra taky nebyl špatnej, jen to bylo pro mě trochu nezvyklý, že v uměleckém muzeu člověk padne na obrovské pokroucené pláty železa, mezi kterými prochází a kouká jak to vypadá, když stěny mezi kterými jde se dole kroutí jedním směrem a nahoře druhým. No odkaz tu máte, tak si to když tak prozkoumejte.

V Bilbao jsem nakonec nocoval v hostelu YHA za 18euro, takže spolu se vstupným do muzea to byl zatím můj nejdražší den za celou cestu. Druhý den jsem vyrazil směrem na Santander a nejdřív jsem se zasekl na místě, které vypadalo jako výpadovka, ale když jsem to tam po třech hodinách vzdal a sednul na autobus, že trochu popojedu, tak jsem zjistil, že za tím místem bylo ještě mraky různých předměstí. Jakmile jsem se dostal ven tak to celkem šlo, a ještě večer jsem byl v Santanderu. Chlapík co mě vezl mě navíc vysadil celkem blízko u herberku, který byl za pohodových 6 euro a velice mě potěšilo, že nikdo neřešil, že mám v kredenciálu akorát razítko z Pamplony. Santander je celkem výstavní město, ale jediný, co se mi tam podařilo kloudně nafotit, je tenhle starý jeřáb. Přišel mi ale trochu symbolický, protože předpokládám, že většina bohatství města asi bude mít původ v námořní dopravě a obchodu.



V Santanderu jsem to nenechal náhodě a v městské knihovně jsem si nastudoval satelitní mapu na google maps a našel ideální nájezd na dálnici, k němuž jela MHD. Kluk co mě vzal jako třetí mě tradičně vysadil u nádraží a doporučil mi podívat se do Aviles. Já jsem ale nejdřív zajel do Gijonu a v rychlosti se tam porozhlédl.



Pak jsem zase vlakem dojel do Aviles, kde jsem nejdřív chvilku poseděl u starého kostela a pak se vydal dál do centra.



V cenru se konal jakýsi historický jarmark.



a byl tam docela fajn herberk za rekordní cenu 3 euro a naštestí opět bez průtahů s kredenciálem.



Další den byl trochu problém chytnout se na výpadovce, a pěknej kousek jsem ušel, ale alespoň jsem nemusel mít špatný svědomí, že chrápu v herberkách určenejch primárně pro pěší. Koneckonců stopař se naťape dost a dost, aby mohl být považován za poutníka, obzvláště ve srovnání s lidma co někam doletěj letadlem, aby odtamtud mohli jít pěšky někam, kam to v mnoha případech měli tím letadlem blíž. Večer jsem dorazil do Lugo, s historickým centrem obehnaným souvislými hradbami.



Herberk opět bez problémů, opět za tři euro...jo zapoměl jsem zmínit, že to už se vlastně nacházíme na další trase, která je takovou zkratkou z Camino norte a jmenuje se Camino primitivo. Následující den jsem si po ránu schválně prošel kus pěší trasy, částečně proto, že jsem na ní náhodně padnul, a pak taky proto, že v turistickým oficu, kde jsem doufal ukořistit mapu Galicie otvírali až v deset, tudíž jsem mapu neměl. Večer předtím mi tam baba pintlich v pět zavřela před nosem, přitom by jí to stálo deset vteřin mi ten kus papíru podat. Takže jsem se raději vydal po značce s tím, že až padnu na silnici, tak na ní padnu. Padnul jsem na ní asi po pěti kilometrech docela příjemné cesty a pak už jsem se docela rychle dostal do Santiaga, kde jsem byl asi kolem druhé odpoledne.



Poté, co jsem si prolezl katedrálu a dokonce vystál frontu na to, abych se mohl podívat na údajného Sv. Jakuba i zezadu, chvilku pocoural po městě a poseděl na náměstí, mě najednou chytly roupy a pocit, že "už jsem to viděl" a je čas zkusit, jestli ještě stihnu západ slunce u moře. To se mi sice povedlo, jenže sluníčko bylo za mrakama a západ slunce nebyl úplně takový, jak jsem čekal. Přitom ještě v Santiagu nebylo po nějakých mracích ani vidu. Jelikož to vypadalo na pěkný slejvák, tak jsem se rozhodl vyhledat herberk. Místní auberge byla honosná moderní stavba a místní správce mě odmítl ubytovat s tím, že tam můžou nocovat jenom ti, co mají razítko s předchozí štace ve Fistere...jo abych nezapoměl, jel jsem podle toho jak jsem chytil stopa, takže jsem nekončil ve Fistere, nýbrž v Muxia. Později jsem se dozvěděl, že to beztak bývalo původní místo, kde pouť končila a navíc místo významné už v dobách předkřesťanských (aby ne když odtamtud jezdil ferry na Atlantidu, ale to už je jiný příběh), na památku čehož je tam nyní instalován ten menhir. Řekl jsem chlápkovi že je pěknej byrokrat a na radu jedné poutnice šel shánět ubytování po barech. Nakonec jsem přespal v jakémsi penzionu. Sice to stálo dvacku, ale slejvák který se přihnal, mě utvrdil, že to byly dobře investované peníze. Další den ráno jsem se vypravil k Sanctuario da Barca, abych se rozloučil s Atlantikem před cestou zpátky.

Zrušení peněz je na spadnutí...

Ivo A. Benda a jeho prostřednictvím údajně i Vesmírní lidé, volá po zrušení peněz už nějakou dobu. Důvody vám v tuto chvíli ještě nemohu prozradit, bez znalosti dalších fakt byste tomu neuvěřili. Možná byste to ani nepochopili. Na každý pád poté co si všakvšisté na jeho experimentálním vzorku ověřili, že ani náboženští fanatici by už dnes za zrušení peněz moc ochotně nebojovali, opustili všakvšističtí píárčici cestu zrušení peněz formou zákazu, nebo dohody, a rozhodli se pro jejich zrušení cestou totálního globálního finančního kolapsu, který nepovede zpět k výměnnému obchodu, ale k jeho virtuální emulaci. Tady na zemi to bude sice chvíli otřásat ekonomikou i politikou, ale hlavní cíl bude splněn. Moc víry bude posilněna. Na úkor naděje a lásky.

Průběh celé akce sledujte na stránkách letošních vítězů Emmy:

http://www.thedailyshow.com/

a

http://www.colbertnation.com/home

Pomozte najít zbabělce

převzato z blogu dackova.blog.respekt.cz


sobotu (20.9.2008) nad ránem došlo před klubem Cross v Plynární ulici v Holešovicích ke rvačce dvou lidí. Po ní zůstal jeden z aktérů ležet mrtev v tratolišti krve. Spadla nebo na něj byla záměrně shozena kamenná socha, která mu způsobila fatální zranění hlavy. Druhý rváč - vyzyvatel tohoto nešťastného souboje bez sekundantů a gentlemanských pravidel - po činu zbaběle utekl.


Policie mezičasem vytvořila identikit pachatele i dívky, která ho údajně doprovázela. Za informace vedoucí k jeho identifikaci přislíbil majitel klubu finanční odměnu. Jestli dotyčného znáte, obraťte se prosím na Policii ČR. Kontakt: 731 553 137, příp. linka tísňového volání.

Identikit pachatele i jeho společnice je uveden na webových stránkách Policie ČR.





Tatiana Dacková, úterý 23. září 2008 20:00